Umělé inteligenci se podařil další husarský kousek. Poté co dokázala, že může při nahrávání audioknih nahradit lidské herce nebo že dokáže malovat ještě muchovštěji, než to uměl Alfons Mucha, se pustila na pole kunsthistorie. Díky technologii rozpoznávání obličejů výzkumníci z Nottinghamské a Bradfordské univerzity objevili dosud neznámý obraz renesančního mistra Raffaela Santiho.
Tak to alespoň popisují některá světová média. Příběh je ale komplikovanější. Už dlouhá desetiletí se totiž odborníci přou o to, kdo namaloval obraz známý jako de Brécy Tondo, který si v roce 1981 koupil sběratel George Lester Winward. I laikovi musí být povědomý: výjev s Madonou držící v náručí malého Krista je k nerozeznání podobný stejné scéně z kultovní Raffaelovy Sixtinské madony, kterou uchovává obrazárna starých mistrů v drážďanském Zwingeru a kterou celosvětově proslavili dva znudění baculatí andílci podpírající si brady pod jejíma nohama (a také fakt, že ji Rudá armáda po dobytí Berlína odvezla na deset let do Ruska jako válečnou kořist).
Winward byl přesvědčen, že obě plátna namaloval Raffael. Drážďanské sbírky namítaly, že jde o mnohem pozdější kopii. Rozluštění hádanky se sběratel nedožil, spor však pokračuje. Předchozí laboratorní pokusy prokázaly, že obě díla vznikla vzhledem k použitým materiálům zhruba ve stejné době, tedy na začátku 16. století. A nyní přišla na řadu hluboká neuronová síť, která provedla přímé srovnání obličejů zachycených na obou obrazech. Spočítala, že Ježíšek má 86procentní shodu podobnosti, Madona je na tom dokonce ještě o 11 procent lépe.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
