Seriál týdne

Po Hře na oliheň si Netflix připsal další úspěch z Asie – adaptaci dlouho vydávané mangy scenáristy a kreslíře Eiičiró Ody One Piece. První řada seriálu, který fantasy pirátskou ságu převedl do živé akce, sklízí chválu od fanoušků předlohy, od nichž se dá vždy čekat přísnější metr, jak si chrání „svůj“ kousek popkultury (uklidnit je mohlo Odovo požehnání sérii). Tvůrci seriálu Steven Maeda a Matt Owens si ale mohou vystříhávat a do šanonů ukládat i pozitivní kritiky. Zdá se, že jejich pojetí dobrodružství optimistického sirotka Luffyho (Iñaki Godoy), který se vydá s nesourodou posádkou vyděděnců na moře, aby se v soupeření s dalšími piráty hledajícími mytický poklad stal králem všech pirátů, probudilo „spícího kluka“ v nejednom novináři.

Tvůrcům se podle recenzentů podařilo překonat hlavní výzvu „přeložit“ jedno médium do druhého, aniž by se vytratilo kouzlo toho původního. Převést dvojrozměrnost do trojrozměrnosti. Což je dvojnásobná výzva u mangy silně zakořeněné v magickém světě mýtů, příšer a šavlemi máchajících extravagantních pirátů. „Vymyslet, aby celý svět působil jako dostatečně reálný, aby se v něm mohli pohybovat herci z masa a kostí, a zároveň dostatečně věrný bizarní rozmařilosti knih,“ píše server The Verve.

Jedním ze základů úspěchu bylo vybudování uvěřitelných, do detailu propracovaných kulis, které představují klíčová místa, kde se manga odehrává – jako jsou unikátní pirátské lodě nebo restaurace ve tvaru obří ryby. Kulisy pak zabydlují uvěřitelné postavy, které jsou na hraně realistického a výstředního, upřímnosti a nadsázky, naturalistického a fantaskního. Hlavní hrdina záhy získá po snězení ovoce bizarní nadpřirozené schopnosti – jeho tělo je nezdolné, elastické, schopné se natahovat do neuvěřitelných rozměrů a délek. Zároveň seriál pracuje nadsazeně a často rovnou jako utržený ze řetězu se zavedeným žánrem pirátského filmu. Tím je přitažlivý a srozumitelný i pro ty, kteří nikdy o žádné manze One Piece neslyšeli.