Před bezmála osmdesáti lety se italský výtvarník Lucio Fontana pustil do Prostorového konceptu. Cyklu, v němž skrz naskrz prořezával svá jednobarevná malířská plátna, čímž se stala součástí obrazu i jejich zadní, dírou jen tušená strana. Vznikly tím jakési časoprostorové škvíry, skrz které mohli (a dodnes mohou) diváci díky stržení hranice mezi malbou a sochařstvím vstoupit do neznámých končin autorovy, a hlavně své vlastní imaginace. V dějinách umění to byl radikální novátorský krok, který se dá, co se týče rozšiřování našeho vnímání výtvarných děl a vůbec okolní skutečnosti, směle srovnat s tím, když Ukrajinec Kazimir Malevič v roce 1915 namaloval Černý čtverec nebo když o dva roky později Francouz Marcel Duchamp vystavil slavnou pisoárovou Fontánu.
Jeden z Prostorových konceptů z roku 1960 dnes visí ve stálé expozici newyorského MoMA. Vertikálně proříznuté plátno zde minulý týden uviděl náš někdejší velvyslanec v USA Petr Kolář, když doprovázel do New Yorku prezidenta Petra Pavla na Valné shromáždění OSN. Když chtěl Kolář na sociálních sítích sdílet své zážitky z muzea, vybral si právě Fontanovo dílo a jeho snímek doprovodil komentářem: „Tohle se mi taky jednou stalo, když jsem s nožem v ruce upadl na koženou sedačku. Malér. Pardon, umění…“
Kolář o Fontanovi očividně neslyšel, k fotce Prostorového konceptu ostatně reprodukoval popisku oleje japonského malíře Kumiho Sugaïe. Po upozornění uvedl správného autora a na kritické komentáře žádající, aby si doplnil vzdělání, pak dodal, že když byl letos ve francouzském Aix-en-Provence v ateliéru Paula Cézanna, tak tuhle potřebu měl a koupil si o něm knihu: „Obávám se, že v případě Fontany to necítím.“
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
