Zápletka amerického snímku Fremont, který právě hrají česká kina, by se snadno vešla na kousek papíru v čínském koláčku štěstí. Osamělá Dunia, emigrantka z Afghánistánu, pracuje v Americe v továrně na výrobu zmíněných koláčků a sama štěstí hledá. Čtvrtý snímek íránsko-amerického režiséra Babaka Jalaliho oceněný za režii na letošním festivalu v Karlových Varech ale naštěstí nabízí víc než jen očekávatelnou romanci.
Mladá mlčenlivá dívka Dunia (Anaita Wali Zada, která do role bezesporu promítla i svoji vlastní emigrantskou zkušenost) pracovala jako překladatelka pro americkou armádu před návratem Tálibánu k moci. Podařilo se jí ze země utéct a jejím novým domovem se stalo kalifornské městečko Fremont, kam se uchýlila řada dalších afghánských emigrantů utíkajících před tyranským režimem. Její život je rozdělený mezi bezesné noci, monotónní práci a sezení u svérázného psychiatra. Po náhlé smrti kolegyně v továrně povyšuje na pozici toho, kdo vymýšlí věty do koláčků. Jednoho dne se odváží a napíše svoji zprávu „Zoufale toužím po snu“ se svým jménem a telefonním číslem.
Její přání není jen jakousi obecnou touhou po naplnění snu. Odráží její neschopnost spát. Celé noci zírá do stropu v malém bytě sužovaná pocitem viny, že zatímco ona mohla odejít, další museli zůstat. Postupně si vytváří křehké vazby s pár lidmi z okolí: se spolupracovnicí, jejíž manžel se na ni dívá s podezřením kvůli její „kolaboraci“ s americkou armádou, se stárnoucím afghánským mužem, s nímž ji pojí láska k soap operám. Duševní i fyzická únava hrdinky jsou zjevné, zároveň se nepřestává snažit jít dál.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
