Trauma
Když se řekne „trauma“, nevybaví se mi má genderová identita, komunistické školství ani úchylný vedoucí v turistickém oddíle, ale komplex méněcennosti, v němž jsme dospívali. Mou generaci procházející pubertou v devadesátých letech formoval narativ politické a společenské nedostatečnosti. Tento narativ, v němž jsme jako společnost ve všech ohledech zaostávali za západní Evropou, kterou „nepoznamenal komunismus“, mou generaci poznamenal nejen ve smyslu falešného klíče ke světu, ale narušil i náš vztah k sobě samým. Vnímali jsme se jako druhořadí Evropané. Tehdejší elity nám to systematicky vtloukaly do hlav.
Co se týče našich dětí, raději nekonspirovat, jakým způsobem jsme to přenesli na ně. Generace sněhových vloček sice rozdělení Evropy pokládá za irelevantní, ale z osobní zkušenosti vím, že videa s tematikou východní Evropy i oni vnímají jako něco, co často recykluje model nedostatečnosti. Přestože bitvy proti marginalizaci genderu či etnicity táhnou víc než vracet se k vyčerpanému narativu „dohánění Západu“, do jisté míry je to tak možná i proto, že se jedná o naši slepou skvrnu.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
