0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura26. 8. 20236 minut

Skutečné monstrum

Na zachycení rozvráceného Iráku realistický slovník nestačí

Zdeněk Staszek

Letos v březnu uplynulo od začátku západní invaze do Iráku dvacet let. Takto v jedné reportáži z roku 2011 komentovala stav irácké společnosti její typická postava posledních dvaceti let: „Jsme profesionálové – lidi zadržíme, pověsíme je ke stropu, bijeme je, dokud z nich nejsou nehybná těla. Šíité nebo sunnité, žádný rozdíl. Systém je teď vlastně stejný jako za Saddáma,“ říká tu Rafiq. Je to fixer, spojka mezi zkorumpovanou policií, radikály unášejícími náhodné lidi a rodinami, které se snaží zaplatit výkupné. Šedá zóna korupce, násilí a nejistoty, kdo kuje pikle s kým, pohltila téměř vše od stánkařů po vrcholné politiky. A to se téměř deset let od začátku války z poněkud ignorantské západní perspektivy mohlo zdát, že Irák už má nejhorší za sebou. Rozvrácený stát, paranoia, korupce a cynismus byly zřejmě nutnou cenou; jenže za co?

O údajných zbraních hromadného ničení, geopolitických dopadech invaze či působení americké armády v celém blízkovýchodním regionu už toho byly napsány stohy a natočeny stahodiny. Mnohem méně se mluví o vývoji, kterým si musela projít irácká společnost a stát; o zástupu Rafiqů, kteří zaplnili ulice i mozky. Je tak v něčem příznačné, že nejvýraznější reflexi najdeme v próze – třeba v oceňovaném románu iráckého spisovatele Ahmada Saadáwího Frankenstein z Bagdádu z roku 2013, který byl v užším výběru na Man Bookerovu cenu a nedávno vyšel ve skvělém českém překladu.

Reklama

Co dokáže člověk

V roce 1803 šokoval Giovanni Aldini londýnské publikum: probudil mrtvého. Synovec a ochránce odkazu Luigiho Galvaniho strčil někdejšímu trestanci elektrodu do zadnice a mrtvola sebou začala zmítat. Obecenstvo se zachvělo děsem. Nejen z toho, co vidělo, ale rovněž z toho, co člověk a lidstvo nově dokáže. Je možné, že v hledišti seděli rodiče Mary Shelley, určitě se o představení u nich doma mluvilo. Sama spisovatelka „galvanismus“ zmiňuje jako jednu z inspirací svého slavného románu. Nakonec o něm mluví i sama titulní postava: Viktor Frankenstein.

Svůj šok s mrtvolami si odbyl o dvě století později i irácký novinář a spisovatel Ahmad Saadáwí. Bagdád v době invaze snad každý den sužovaly teroristické akce, sebevražedné útoky i zásahy americké armády. Márnice se plnily těly – či spíš tím, co z nich zbylo. Smrt číhala na každém rohu. I tak Saadáwího šokovalo, když správce márnice jedněm pozůstalým řekl, ať si pohřešované tělo sestaví z kusů mrtvol hromadících se v lednicích. O pocitech tohoto obecenstva můžeme jen spekulovat, pro Saadáwího byla však zpráva jednoznačná: toto byla nová realita jeho rodné země. Toto teď dokáže člověk.

Od pozůstalého složeného z kusů mrtvol byl pak k románu jen kousek. Saadáwí si od Shelley vypůjčuje víceméně jen motiv oživlého monstra a název. Jestli klasický gotický román vypráví komorní psychologické drama mezi stvůrou a jejím tvůrcem, pak ve Frankensteinovi z Bagdádu je oživlá mrtvola – známá pod přezdívkou Jaktomumamřikat – pouhou součástí neskutečného mumraje postav a zápletek. A nutno podotknout, že monstrum sešité z kusů těl není zdaleka tím nejdivnějším či nejděsivějším, na co lze narazit v Saadáwího románu. Nebo v okupovaném Bagdádu.

Děje se toho tolik

S Viktorem Frankensteinem se vypravěč románu setkává za polárním kruhem. V surreálním prostředí mu nedělá problém uvěřit vyprávění o stvoření monstra – a navíc, vždyť se toho všude na světě teď děje tolik zvláštního! Podobně působí i Jaktomumamřikat: kecal a vetešník Hádí si sestaví postavu z kusů těl, kterou obydlí duše strážného zabitého při teroristickém útoku. A ta se rozhodne pomstít na vrazích všech svých součástí. To roztočí obludnou spirálu zabíjení, jež se ovšem stane pouhým střípkem v bludišti podezřívavosti, násilí, znesvářených skupin, příživníků, ambiciózních novinářů, zoufalých matek nebo tupých tajných agentů.

Když tedy Hádí vypráví v čajovně hostům historku o Jaktomumamřikat, berou ji nikoli jako něco děsivého, ale jako příjemné zpestření trudných dní. Až později jednoho mladého novináře napadne, že by na vetešníkově blouznění mohlo něco být, že by příběh mohl vysvětlovat podivné vraždy v chudinské čtvrti al-Batawín. Investigaci ovšem začne komplikovat jeho kariérní postup, podivné chování jeho šéfredaktora nebo zapojení tajných služeb. Člověk má nakonec i jiné starosti než oživlou mrtvolu. Což ve výsledku platí o všech včetně Hádího: stařenky hledají dávno mrtvé syny, generálové se strachují o postup, spekulanti vydírají. A když se jim do cesty připlete Jaktomumamřikat, spíše ho využijí pro vlastní potřeby, než aby v nich probudil existenciální děs.

Frankenstein z Bagdádu svým valivým vypravěčstvím, směsí neskutečného a téměř reportážního i množstvím zápletek a postav svádí k nálepce magického realismu. Formálně to možná sedí, Saadáwí je však rovněž básník a dokumentarista a v románu svébytným způsobem předává svědectví a zprávu o zemi, v níž realistický slovník prostě nefunguje. Množí perspektivy, podobně jako Mary Shelley nechá vyprávět samo monstrum, reflektuje novinářskou zkušenost v Iráku. A k tomu provozuje magii černou jako ropa. V oživlé, z nesourodých částí sešité mrtvole lze spatřit trauma ze vzniku Iráku po první světové válce v britské režii; v postavách věštců a astrologů zaměstnaných v rozvědce zase nejde nezaslechnout komentář ke společenské úloze duchovních. A celou knihou probleskává absurdní makabrózní humor.

Nakonec však zůstává hlavním zdrojem úžasu i úděsu podoba nové reality. Není těžké si pod Viktorem Frankenstainem představit Giovanniho Aldiniho a jeho senzaci. Stejně lehké je za postavami z Frankensteina z Bagdádu zahlédnout postavičky jako fixera Rafiqa. V obou případech hrají monstra ve výsledku podružnou roli. Úžas, děs a někdy hrůzný smích mají na svědomí jen a jen lidé.

Autor je redaktor časopisu Host.

Ahmad Saadáwí: Frankenstein z Bagdádu
Přeložila Jitka Jeníková. Akropolis, 352 stran
 


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].