Začátek léta je v černomořské Oděse jasný a slunečný. Mořský vítr nese do zahrady místního vojenského sanatoria příjemnou slanou vůni. Léčebna je kousek od centra města a k moři je to ještě blíž, pár desítek metrů z kopce dolů. Ale vlny slyšet nejsou, jen ruch ulic sem doléhá jako vzdálené šumění. Před pichlavým sluncem nabízí chladivý úkryt javoršy, pod kterými se dá odpočívat na lavičkách. Na jedné z nich sedí Saíd Saídvalijev a je tu zoufalý. „Alkohol, tráva, sedativa, opiáty. Cokoli, co tlumí,“ vypočítává vojín ukrajinské armády s tádžickými kořeny, co jeho spolupacienti – jiní ranění ukrajinští vojáci obývající pokoje za okny všude kolem – berou, aby unikli traumatům, která si z bojů přinesli.
Saíd se všemu tomu vyhýbá. To neznamená, že mu je lépe. Na první pohled patří mezi šťastnější obyvatele oděské léčebny. Kousek od nás se s manželkou a dvěma dětmi vítá muž, kterému ruská invaze vzala obě nohy a levou ruku. Saíd má na těle ještě znát jizvy od střepin, přišel o zrak v pravém oku a to levé se mu nebezpečně horší, ale může se zahradou procházet po svých, svižným a jistým krokem. Fyzicky je jinak zdráv.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
