0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Rozhovory8. 7. 202316 minut

Málokdo už mi řekne Adélko

Se senátorkou Adélou Šípovou o proměně horní komory, rozhodnutí Zuzany Čaputové nekandidovat a o tom, proč je stále málo žen v politice

Autor: Milan Jaroš

Kandidovala jste jako jediná žena do dozorčí rady Národní sportovní agentury. Na pět míst se hlásilo šest uchazečů. Vy jste se jako jediná nedostala. Pátrala jste po příčinách?

Za Senát bylo senátorskými kluby nominováno pět mužů a já jako jediná žena. O zákulisních dohodách jsem se dozvěděla až pár hodin před samotným hlasováním. Žádná ze stran, které kandidáty nominovaly, nemyslela na to, že je zapotřebí zvýšit v dozorčí komisi zastoupení žen. Proto jsem svou kandidaturu nestáhla. Moje nominace vzešla zejména z toho, že jsem si přála, aby bylo možné vybírat i z žen, respektive aby v tom výběru vůbec nějaká žena byla. Byla to také trochu symbolická věc. Chtěla jsem na plénu vystoupit a přednést svůj ženský pohled na věc. Ten ve sportu není slyšet v přiměřeném rozsahu. No a k politickým dohodám? Prostě to tak vyšlo, jak se říká.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Ve volbě šlo tedy o to, že na pět míst si straničtí lídři dopředu vybrali pět kandidátů a – jak říkáte – prostě to tak vyšlo, že ani jeden z nich nebyla žena?

Nebylo to žádné kritérium. Tím kritériem bylo angažmá v nějaké politické straně, zohlednili i zastoupení opozice, což chápu, ale na ženy úplně zapomněli a to mě mrzelo, a proto jsem kandidaturu využila i jako příležitost promluvit na plénu o tom, že ženy jsou ve sportu důležité. Naše hokejistky nebo ragbistky letos výrazně uspěly, můžeme jmenovat mnoho sportovkyň, které zvyšují renomé naší země. My také víme, že pokud jde o sport mládeže, jsou to dívky, které sportují ve větším počtu než chlapci. A tomu neodpovídá reprezentace v rozhodovacích pozicích. Polovina dozorčí komise byla volena i ve sněmovně, kde uspěla jedna žena – Andrea Hoffmannová z Pirátské strany. Ani to rozhodně nebylo jednoduché, byly silné tendence ji vyšoupnout.

Posun Miloše Vystrčila

Na podzim vstoupíte do druhého poločasu vašeho senátorského mandátu. Překvapuje vás na horní komoře ještě něco?

Stále mě překvapuje sebejistota některých kolegů, kteří se vyjadřují k tomu, jak by ženy měly žít, co je pro ně dobré, a ano, někdy i předpokládají, že velmi dobře vědí, co ženy chtějí a potřebují. Například na Výboru pro záležitosti EU, jehož jsem nově místopředsedkyní a kde jsem jediná žena, jsme projednávali tzv. barcelonské cíle. Je to doporučení vládám členských zemí EU, aby dostatečným způsobem zajistily kapacitu ve školkách a ve školách, a ženy tím pádem mohly pracovat tak, jak samy chtějí.

Překvapuje mě, jakým způsobem se v Senátu k takovým věcem senátoři vyjadřují, aniž by tyto životní situace sami zažili, mnohem častěji tyto povinnosti ve svém životě delegovali na někoho jiného ze své rodiny. Já a moje kolegyně senátorky zkušenost se zásadním životním přelomem mezi péčí o malé dítě a nástupem do práce máme. Tato citlivá fáze života bývá jedním z nejstresovějších okamžiků v životě ženy. Bohužel je nás žen v Senátu stále ještě málo a tomu odpovídá úroveň povědomí o tomto problému. A proto teď máme málo míst na středních školách. Jak je možné, že jsme z toho tak překvapení, když jde pořád o ty samé děti, které prostupují systémem a stále narážejí na nedostatek kapacit? Nejdříve to byly školky, o jeslích se vůbec nebavíme, protože ty nemáme skoro vůbec, poté základní školy, teď to jsou střední školy a za čtyři roky to budou univerzity? A budeme zase překvapení, že vlastně máme v této zemi nějaké děti, respektive mladé lidi?

O čem to podle vás svědčí?

Myslím, že je to ukázkový příklad toho, že školství a kapacita v rámci něj není priorita politiků. Mohu o tom takto mluvit, protože dvě z mých dětí tento problém zažívají a vím, že jsou to ve valné většině právě ženy, které v rodinách školy řeší a které podle toho musí upravovat svou pracovní kariéru. Jsem ráda, že mezi mladými otci ale dochází k posunu. Zajistit předškolní kapacity je díkybohu čím dál více i starostí, která trápí mladé muže.

Ptám se i proto, že v rozhovorech, které jste dala během svých dosavadních tří senátorských let, zmiňujete, že vás na horní komoře řada věcí překvapila. Od toho, že vás kolegové oslovovali „Adélko“, po zjištění, že například téma rovnosti žen a mužů lze v Senátu pro nedostatek „spojenců“, respektive spojenkyň otevírat jen velmi těžko. To se změnilo?

Jak jsem říkala, jsem jedinou členkou ve Výboru pro záležitosti EU a o některých věcech se mi mluví opravdu hůř, než kdyby bylo zastoupení žen vyšší. Moje zkušenost se zároveň už nějakým způsobem vyvinula a musím upřímně říct, že mi velmi pomáhá, když se k tématům, která potřebuji řešit, spojuji s političkami napříč politickým spektrem. Našla jsem si tedy jiné způsoby, jak věci prosazovat, a někdy se mi daří, někdy nedaří, ale to je stejné pro všechny politiky. Snažím se nicméně – a myslím, že to je vidět – neslevovat ze svých myšlenek jenom proto, že v danou chvíli neuspěji. Je velmi důležité, že můj názor aspoň zazní, a domnívám se, že je to velmi důležité i pro voličky nebo pro ženy jako takové, že někdo mluví k tématům, u kterých čerpá ze své osobní zkušenosti. Téma rovnosti žen a mužů nesmí z celospolečenské debaty zmizet.

O kterých věcech se na výboru hůře mluví?

Třeba o otázkách, jak dlouho má být žena doma s dítětem, co je vlastně pro dítě dobré a co je dobré pro ženu. V diskusi ale není nikdo další, který tu životní zkušenost má, jak jsem uvedla před chvílí. Panuje určitá slepota k osobně neprožitým životním tématům

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc