Ještě minulou středu ráno se v politických kuloárech čekalo, zda ODS tváří v tvář politické realitě sebere odvahu vyzvat Václava Klause k demisi a navrhne ze svých řad nového premiéra. Nestalo se. Místo toho Klaus po mnohahodinovém jednání novinářům přečetl „stabilizační a ozdravný program“, v němž veřejně přiznal nedobrý stav domácí ekonomiky a voliče vyzval k utahování opasků. De facto tak popřel to, co až dosud sám říkal, ale nejen to.
Podle koaličních dohod je rekonstruovaná vláda – místo Vladimíra Dlouhého zasedne velvyslanec Karel Kühnl a Ivana Pilipa, který bude ministrem financí, vystřídá další velvyslanec Jiří Gruša – na české poměry dozajista kompetentním a odborně zdatným orgánem. Chybí jí však politická věrohodnost, kterou bude při realizaci „stabilizačního programu“ potřebovat nejvíc. Středeční „balíček č. 2“ se totiž neomezuje jen na otevřené pojmenování stavu tuzemské ekonomiky (v textu se například jasně říká, že současné ekonomické potíže nejsou náhodným výkyvem, ale důsledkem dlouhodobých tendencí a chyb vlády), ale jasně určuje i metody léčby. Kromě masivních rozpočtových škrtů – celkem má jít o 65 miliard – jde o omezení dovozu, podporu restriktivních kroků centrální banky, a zejména o zastavení dosavadního tempa růstu mezd.
Není třeba velkého politického rozhledu, aby člověk věděl, že s prosazováním těchto bezesporu nutných, ale nepopulárních opatření by měl značnou práci i kabinet těšící se všeobecné podpoře veřejnosti a zaštítěný jasnou parlamentní většinou. Nic z toho ovšem staronová Klausova vláda nemá. Jak tedy chce postupovat kabinet složený ze stran, které dosud nevynechaly příležitost udělat jedna druhé podraz, a navíc vedený mužem, který ještě minulý týden odmítal zmínky o problémech domácí ekonomiky jako zlou a nepřátelskou propagandu?
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
