Další z přehlížených manželek

Pro zdejší uměleckou scénu tahle akce završuje trochu nenápadný, o to však bohulibější proces, který trvá už čtvrtstoletí. Galerie Lázně Liberec letos v létě vydala Naděždě Plíškové (1934–1999) vůbec první knižní monografii. K tomu jí uspořádala retrospektivní výstavu Jízlivá něha Naděždy Plíškové, která na severu Čech trvá do 14. září.

Být výtvarnou umělkyní ve 20. století s sebou v česko-slovenském prostoru automaticky neslo zátěž jistého přehlížení. Tak jako v jiných – nejen kulturních – oborech zde také výtvarnou scénu ovládali muži. Jejich kolegyním vedle tvorby společnost přisoudila zároveň starost o rodinu, nezřídka navíc obývanou partnerem umělcem. Měly tudíž mnohem méně času a prostoru na vlastní umění. A musely se naučit pohybovat v prostředí, které je přes veškerý zjevný talent neustále odsouvalo na vedlejší kolej – a to zpravidla i v perspektivě jejich manželů.

Řadě z nich se s tímto handicapem podařilo obdivuhodným způsobem vyrovnat. Dílo Běly Kolářové už dnes není považováno za méně hodnotné než jejího muže Jiřího Koláře, to samé platí pro Emilu Medkovou a Mikuláše Medka, Evu Kmentovou a Olbrama Zoubka, Adrienu Šimotovou a Jiřího Johna, Věru Janouškovou a Vladimíra Janouška, Zorku Ságlovou a Jana Ságla, Evu Švankmajerovou a Jana Švankmajera nebo Věru Novákovou a Pavla Brázdu. Všechny zmíněné umělkyně žijící a tvořící dlouhodobě ve stínech slavnějších partnerů si však na své definitivní zrovnoprávnění, které se v umění definuje nejviditelněji právě retrospektivami a monografiemi, musely počkat dlouhé dekády. Konkrétně na nultá léta 21. století, odkdy se o jejich tvorbu začala soustavně zajímat nová generace odborníků a odbornic.

Většina z nich se nicméně zpětného uznání nedožila. Platí to také pro Naděždu Plíškovou, jež byla bezmála čtyřicet let životní partnerkou sochaře Karla Nepraše.