Kambodža v úzkých
6.01. Trhavým pohybem vypínám budík, mám pocit, že jsem teď usnula. Na jet lag většinou netrpím, v Kambodži si ale ani téměř po týdnu nemůžu na změnu času zvyknout. Ospale házím do batohu foťák a další elektroniku, kterou jsem nechávala přes noc nabít. „Spal jsi?“ ptám se kolegy Milana, když se potkáváme u recepce. „Mám pocit, že skoro vůbec,“ zívne. Objednávám tuk-tuk, roztomilou verzi taxíku, kterou v Asii potkáte. Přes aplikaci se mi z karty automaticky strhává 4400 rielů, dobrodružné smlouvání, jak si ho pamatuju ze Srí Lanky před pěti lety, se tu nekoná.
Přijíždíme před kancelář, kde máme domluvený sraz s našimi kambodžskými kolegy. Jedeme „do fieldu“. Pro mě je to poprvé, s nervózním úsměvem a nadšením nováčka tedy postávám u auta a čekám, až vyjedeme, zatímco se Milan přehrabuje v batohu. „Luci, já nemám vestu, můžeš mi zavolat tuk-tuk?“ Smějeme se. Naivně jsme si mysleli, že jsme i téměř bez spánku zvládli nic nezapomenout.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
