Srážka s mateřstvím

Dnes už je Zuzana Jonášová (34) v pohodě. Každý její všední den vypadá podobně a ona si je užívá. Ráno vstane, odvede čtyřletého syna Jakuba do školky. Po obědové pauze si ho zase vyzvedne a doma se mezitím stará o sedmiměsíční Elišku. Když dcera usne, řeší přímo z domova administrativní záležitosti rodinného centra v Buštěhradu, které řídí a jednou týdně v něm vede taneční kroužky pro děti z okolí. Někdy pracuje i večer, když přijde její manžel z práce a děti od ní převezme. Rytmus práce si s kolegyní určují samy, navíc ji tahle kreativní činnost baví. Až budou děti větší, bude se chtít ale vrátit do původního zaměstnání na ministerstvu. „Práci v komunitním centru jsem pojala jako způsob, jak úplně nevypadnout z pracovního tempa a návyků. Navíc věřím, že tuhle moji ,brigádu‘ bude jednou někdo chápat jako důkaz, že jsem flexibilní a umím se přizpůsobit okolnostem,“ vysvětluje. Zuzana ještě dodává, že v posledních dvou letech našla v životě nějakou rovnováhu. Dojít do tohoto bodu však nebylo vůbec snadné.

Před čtyřmi lety, po narození vytouženého syna, se jí totiž svět obrátil naruby. Nejdříve se během rodičovské nemohla vrátit na léta vybudovanou pozici, pokračování na dohodu ve státní správě nebylo možné. Pak přišel covid a do toho ještě s manželem hledali větší bydlení. Nakonec se přestěhovali mimo Prahu, do Buštěhradu s necelými čtyřmi tisíci obyvatel. „Byla jsem najednou zabetonovaná doma, ve městě, kde jsem nikoho neznala a kde oproti Praze nebylo ani příliš kam jít,“ popisuje zásadní obrat ve svém životě. Před mateřstvím chodila po práci s kamarádkami nebo kolegy do kaváren, večer do kina či divadla, občas na večeři s manželem. Najednou vše zmizelo.

„Do toho jsem nikdy úplně nezapadla mezi maminky, které chtějí řešit jen své děti. Nejsem někdo, koho naplňuje dělat paci paci pacičky nebo řešit přesnídávky,“ vzpomíná dnes Zuzana. Syn do jejího života něco přinesl, něco zásadního se z něj ale také vytratilo. Dostavila se únava, ale také pocit nespravedlnosti, který se občas projevil i v partnerském vztahu. Zatímco Zuzana přišla o radost, kterou jí přinášela práce, manžela mezitím povýšili. „Říkala jsem mu, že ať se nediví, že neskáču radostí, že vyhrál výběrové řízení na lepší pozici. Protože mi to přijde nespravedlivé. Dokud má mě, tak ho naše společné rodičovství v kariéře vůbec neomezuje. A mě ano.“

Nečekaný náraz

Zuzana Jonášová patří mezi ženy, které si před narozením vlastních dětí svou práci užívaly a byly v ní úspěšné. V jejím případě ani tak nešlo o budování velké a viditelné kariéry, práce na ministerstvu ji jednoduše bavila, měla pocit, že dělá něco důležitého, její uspokojení posiloval i fakt, že v hierarchii státní správy stoupala stále výš. V zaměstnání jí také často říkali, jak je pro ně důležitá. Když porodila, doufala, že ji právě díky spokojenosti s jejími výkony budou chtít v práci zpět co nejdříve. „Byl to spíše můj pocit, že mě vedení brzo rádo uvidí zpátky, jak jsme se neformálně bavili. Já si ,vysnila‘, že to určitě nějak půjde zařídit,“ vysvětluje.

Sama byla přesvědčená, že žije v nové době moderních, aktivních žen. Že do sebe v dosavadním životě zvládla investovat spoustu času prostřednictvím vzdělání a pracovních zkušeností a že i když to jistě bude náročné, stejně tak zvládne i výchovu dítěte spolu s částečným pracovním úvazkem z domova. Nakonec se ale ukázalo, že byla trochu naivní. Skloubit mateřství s prací vůbec není snadné. A z práce se jí nikdo s nabídkou také neozval.

Zároveň rozhodně není jediná mladá žena, která si s podobnou situací láme hlavu. Z vlastní zkušenosti vím, že srážka dosavadního úspěšného života ve škole a v rané kariéře s realitou mateřství je mezi mými kamarádkami jedním z hlavních témat hovorů, ať už si dítě s partnery pořídily nebo o tom teprve uvažují. Řeším to i já. A když jsme za Respekt zveřejnili kvůli tomuto článku výzvu na sociálních sítích, přihlásilo se nám téměř okamžitě přes šest stovek podobných žen – úspěšných v tom, co dělají, ale zároveň plných obav, jestli lze zvládnout obojí, kariéru i děti. Co se tedy honí této specifické skupině žen kolem třicítky hlavou?

Aneta Alexová (32) původně chtěla být tři roky doma se svým synem Mikolášem, i když to znamenalo, že odejde na čas z konzultační firmy. Mateřství jí ale změnilo svět více, než si uměla představit. Ne snad, že by předem neslyšela žádné příběhy nebo že by se o náročnosti výchovy dítěte doma s rodinou nebavili. Věděla, že ji čeká nekonečné měnění plen, nedostatek spánku nebo také dětský pláč, který občas nepůjde zastavit. Zaskočilo ji ale, jak na ni bude proměna života působit. Zpočátku si představovala, že ideální matka je doma s vytouženým dítětem prostě ráda a šťastná. Představy ale utrpěly ve chvíli, kdy zjistila, že svého syna nebude moci kojit. Štěstí se střídalo s vlastními výčitkami a frustrací. To trvalo měsíce.

„Emočně mě v té době dokázala rozhodit i třeba jediná nepovedená část dne. Malý se špatně vyspal, nechtěl jíst a já ztrácela nervy. Říkala jsem si, co je se mnou špatně, když to takhle nezvládám. Ostatní maminky vypadají, že to dávají,“ vysvětluje rozpor mezi vlastní zkušeností a příběhy matek-superhrdinek, jaké jsou běžně k vidění na stránkách ženských časopisů, ale které občas zná i ze svého okolí. Ona měla především pocit, že s dítětem ze dne na den ztratila kontrolu nad vlastním životem. „Zvládli jsme třeba celé dopoledne, pak si měl Mikoláš dát šlofíčka, což byl zároveň pro mě prostor, kdy jsem si mohla zařídit vše potřebné. Jenže jemu se spát nechtělo a všechno se zhroutilo. To, co se mi dělo v životě, jsem najednou neurčovala já,“ popisuje Aneta.

Podobně o prožívání mateřství mluví také Radka Feber (35), která si se dvěma dětmi dokázala i na Karvinsku najít práci poměrně snadno. Pak ale zjistila, že výchovu dítěte a plný pracovní úvazek nezvládne spíše psychicky. Nešlo ani tak o organizaci hlídání – mladší syn začal zrovna navštěvovat školku, starší dcera už nějakou dobu do školky chodila, a když byly děti nemocné, pohlídala je babička nebo manžel, učitel základní umělecké školy. „Přesto jsem byla na totálním dně svých fyzických sil. Pořád jsem si vyčítala, jak je možné, že jsem tak vyčerpaná. Byla jsem přesvědčená, že jsem nějak vážně nemocná. Lékaři naštěstí na nic nepřišli. Nejhorší však byly situace, když byly děti nemocné… Když jsem je musela nechat doma babičce a nemohla jsem být s nimi. Syn měl jednou vysoké horečky a chtěl, abych s ním byla doma. Pamatuji si, jak jsem se rozbrečela ve firemní kuchyňce a starší kolegyně se mě snažily utěšit, že prý si zvyknu. Ale já si zvykat nechtěla,“ popisuje Radka svou rozpolcenost. Nakonec z asijského korporátu, z práce, kterou měla opravdu ráda, raději odešla na hůře placený zkrácený úvazek do jedné menší rodinné firmy, kde dnes dělá marketing. Dodává, že i tak má ohromné výčitky, že nedělá naplno svoji práci ve firmě, že zanedbává vlastní děti a partnera. Že všechno nezvládá podle svých představ.

Zmíněné ženy popisují pro ně dosud nepoznanou realitu, která je v rozporu s jejich dosavadním úspěšným životem. Vždy věděly, jak věci skloubit, zorganizovat a jak se vyrovnat svým mužským protějškům. Zatímco ale až dosud měly otevřené dveře ke studijním a pracovním příležitostem, v době mateřství se náhle jejich život začal mnohem více podobat životu jejich matek či babiček. Rozhodně tomu nepomohl ani český systém podpory rodičovství, ekonomové a sociologové ostatně už roky upozorňují na to, že nedostatek dětských zařízení, jako jsou jesle a školky, v kombinaci s faktem, že částečné úvazky jsou v tuzemsku raritou, drží doma i ty ženy, které by chtěly jít zpět do zaměstnání. V rozhovorech proto respondentky opakovaně popisovaly absurdní pocit, že v dnešní době musejí obhajovat touhu pracovat. Zmiňovaly také zvláštní bezradné tápání: po dětech touží více než po práci, zároveň ale nechtějí, aby se jim celý život smrskl na jejich výchovu. Vlastně se tu náhle zpochybňuje přesvědčení, s nímž tato generace vyrůstala – totiž víra, že život je do značné míry takový, jaký si ho zařídíme, a že všechno se dá zvládnout.

Výsledkem je napětí, jak v osobních pocitech, tak ve vztazích obecně. Otázky typu „jsem dobrá máma, když chci jít zároveň do práce?“, „věnuji se svému dítěti dostatečně?“ se objevují často a obvykle jsou vyvolány reakcemi okolí. Třeba vás pomluví kamarádky, že se nedostatečně věnujete dětem, protože nejste hned po příchodu své dcery doma, abyste jí udělala svačinu a pomohla s úkoly. Babičky se ptají, proč nutíte svého syna chodit do jeslí, když je ještě tak malý. Vaše matka, která s vámi byla doma deset let, nechápe, proč se musíte „honit za kariérou“. „Zároveň se perete s tím, že třeba já osobně vím, že si jako vědkyně nemůžu dovolit dlouhou pauzu v kariéře. Kromě toho, že nechci, protože mě moje práce vážně baví,“ dodává Anna Juřicová (32), která dnes pracuje jako vědkyně ve Výzkumném ústavu meliorací a ochrany půdy. Otěhotněla na konci doktorského studia na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, a jak si vyzkoušela, i návrat po pár měsících, kdy byla s dítětem úplně doma, způsobil, že se příliš neorientovala v rozhovorech svých kolegů a v tom, co se v oboru mezitím odehrálo. Všechny tyto emoce mají potom dopad také na partnerské soužití, pro které je to v mnoha případech zatěžkávací zkouška. Stojí to tedy vůbec za to?

Nebýt jen mámou

Odpověď na tuto otázku nějakou dobu hledali devětadvacetiletí Marta a Filip Celarovi. Marta, která vystudovala psychologii a také Akademii výtvarného umění, ještě před těhotenstvím chtěla změnit práci, a když zjistila, že čeká dnes dvouletého Františka, těšila se, že s ním bude po sedmi letech práce doma. Filip byl od rodičů zvyklý na to, že muž živí rodinu a domácnost a děti převážně obstarává žena – s tím zpočátku bojovali. Navíc František byl většinu času nemocný, chvíli trvalo, než se zjistilo, že jeho onemocnění je chronické a je potřeba nasadit léky. Chodit s chlapcem mezi lidi nebo ven v některých dnech téměř nešlo a Marta byla ještě o to izolovanější.

S rozdílnými představami o uspořádání povinností se pár potýkal po svém. Marta se školí na psycholožku a Filip pracuje jako lektor a kouč, takže spolu hodně a dlouze mluvili o tom, co kdo z nich potřebuje, co se musí změnit a jak najít kompromis. Vyřešila to za ně trochu shoda okolností. Při péči o Františka si Marta zároveň dělala během rodičovské psychologický kurz, aby se mohla naplno vrátit do práce, až bude František starší. Podmínkou úspěšného absolvování kurzu však byla aktuální praxe v nemocnici, na kterou v rámci alespoň jednoho dne v týdnu nakonec nastoupila díky vstřícnosti zaměstnavatelů obou manželů letos v únoru. Návrat do práce i na takto krátký úvazek měl pro Celarovy zásadní efekt.

Marta se začala cítit líp – únava z toho, že je doma a sama, a partnerské nepochopení v ní totiž probouzely tu horší část její osobnosti. „Byla jsem nepříjemná na Filipa i na Františka, neměla jsem už na spoustu emocí a konverzací trpělivost a samotnou mě to štvalo, ale už jsem se mnohdy nezvládala kontrolovat,“ vzpomíná. Jeden den v týdnu strávený v práci ale pomohl takové pocity zmírnit. Marta měla najednou víc energie, když zrovna nepracovala a byla se synem, věnovala mu stoprocentní pozornost, obecně lépe zvládala jeho batolecí emoce. Navíc ji do té doby chyběl pocit seberealizace, chtěla znovu objevit zapomenuté intelektuální a pracovní výzvy. „Rodičovství mě zúžilo jen na jednu roli a vypnulo ty ostatní, které jsem předtím měla. Nestačilo mi to. V práci jsem teď ale měla pocit, že jsem Marta, sice máma, ale třeba také psycholožka, prostě samostatná bytost,“ vysvětluje.

Touha žen na rodičovské vrátit se do práce může mít širokou paletu důvodů. Kromě snahy neztratit kontakt s oborem, čas strávený v práci dělá podle vyzpovídaných respondentek pracující ženy lepšími matkami, protože si mentálně i fyzicky odpočinou. Zároveň jde i o určitý pocit kontroly a hmatatelných výsledků, který v rodičovství někdy až bolestně chybí. Důsledky výchovy nejsou vidět hned, nic nevyjde vždy tak, jak je naplánované, mladé ženy občas tápou v tom, co chtějí a co naopak od nich společnost očekává. Zato čas v práci má jasně stanovenou dobu i obsah, může tak sloužit jako únik z nepředvídatelného světa mateřství.

Nové uspořádání si dnes chválí i Filip, který od února tráví s Františkem celé pondělky. Podle něj, pokud dnešní ženy někdy nevědí, jaká má být jejich role a jak všechny svoje ambice a touhy skloubit, u mužů to často platí stejně. Když jsou ženy s dětmi doma po celou dobu, ovlivňuje to také vztah otce s dítětem, který je alespoň po určité období spíše druhořadý. A to pro otce může představovat dilema – leží na nich předpokládaná a často logická povinnost uživit rodinu, zároveň by s potomky někteří z nich chtěli být a budovat si s nimi podobně silný vztah, jako mají se svými matkami.

„První dva roky jsem přemýšlel nad tím, co je vlastně role táty, bylo to pro mě neuchopitelné. Nejen proto, že byl František malý, ale že byl hodně fixovaný na Martu,“ vysvětluje devětadvacetiletý kouč. Den se synem mu však nyní ukázal, že jejich čas ve dvou funguje velmi dobře, pochybnosti o tom, jestli plní roli otce, se zmenšily, a dvojice začala také lépe chápat, co prožívá ten druhý. „Oba nyní trochu víc vidíme do obou světů, toho, kdo je v práci, i toho, kdo je zrovna doma,“ říká Filip. „I když to, že to je pro každého jen jednodenní ‚ochutnávka‘, z toho zpravidla činí den radosti,“ dodává Marta.

Stejnou zkušenost si z výměny rolí odnesli Klára a Adam Rücklovi (oba 31 let) z Mladé Boleslavi. Zatímco advokátka Klára se po roce a půl rodičovské vrátila na plný úvazek do advokátní kanceláře, její manžel Adam coby zaměstnanec ve Škodovce, kde dělá produktového manažera, na půl roku odešel starat se o syna Adama. Měli štěstí, protože se firma snaží pozitivně změnit povědomí o rodičovství, na čas strávený na rodičovské se z pohledu kariérního rozvoje nahlíží jako na rovnoprávnou alternativu k jiným zkušenostem, jako je třeba zahraniční stáž.

Klára i Adam mluví o tom, že jim výměna přinesla větší pocit rovnoprávnosti. Ten se s narozením dítěte vždy v určitém smyslu z partnerského života ztratí. Klára a Adam si ale vyzkoušeli, že jsou vzájemně zastupitelní a oba zvládnou obě role, tedy živit rodinu i starat se o syna Adama, který má podobně blízko k oběma rodičům. „Spoustu jsme toho spolu zažili, od běžných věcí, jako jsou jeho kroužky, až po chvíle, kdy byl nemocný. Jsem pro něj najednou někdo, na koho se obrací a občas jsem pro něj i první osoba. Mnohem lépe mu rozumím,“ říká Adam.

Přijatelný kompromis

Většina žen, s nimiž jsem mluvila, po nějaké době dospěje do bodu, kdy už na krizové období spíše vzpomínají, než aby jej prožívaly. A ačkoli v české společnosti nejsou pracující matky při rodičovské zatím příliš obvyklé, v posledních letech se o zkušenostech se skloubením práce a dítěte mluví stále častěji – mezi kamarádkami, na sociálních sítích a vlastně i mezi politiky. Například na evropské úrovni je téma slaďování práce a rodičovství jedním z prioritních témat. Ženy, které situaci zvládly, mluví nejen o tom, jak je náročná, ale také o hlubokém sebepoznání a testování vlastních možností. A také o hledání přijatelného kompromisu, se kterým se dá žít.

Jednou z nich je třeba Aneta Alexová, která se po roce a půl rodičovské vrátila do práce. Dnes pracuje na půl úvazku v původní konzultační firmě, její syn chodí třikrát týdně na čtyři hodiny do dětské skupiny a jeden den v týdnu ho hlídá Anetina matka. Aneta vypráví, jak vnímá, že jí okolí naznačuje, že se do práce vrátila brzo, zároveň občas přemýšlí, jestli je dobrá matka – například když syn občas brečí chvíli před tím, než má jít do dětské skupiny. Ona ale vlastní pochyby zahání přesvědčením, že takové uspořádání naopak její vztah se synem posiluje. Syn je navíc díky účasti v dětských skupinách častěji v kontaktu se svými vrstevníky a mezi dětmi začal být samostatnější a mnohem více se rozmluvil. Ona sama se přestala trápit se spoustou větších i menších rozhodnutí, které s výchovou dítěte souvisejí. Už si tak často neláme pořád dokola hlavu s tím, co její syn přesně jí, jestli náhodou nemá nějaké závažné onemocnění, jestli ho správně vychovává. „Nevím, jestli nechávám věci víc plavat, ale zvykla jsem si, že nemůžu mít vše pod kontrolou. A že to někdy ani není žádoucí,“ říká Aneta s tím, že její smíření jí umožnilo častěji přenechávat péči o Mikoláše na ostatních a nedržet se jí i za situace, kdy jí někdo nabízí pomoc, aby si mohla odpočinout.

Osobní lekci si odnesla také v úvodu zmíněná Zuzana Jonášová. Podle ní si vlastně především dokázala, že nějaké řešení dokáže najít v každé životní situaci. A že i když takové řešení není ideální, přesto nemusí být špatné, právě naopak, může člověka posunout nečekaným směrem. „Před narozením dětí mi lidé sem tam říkali, že jsem schopná, nad tím jsem ale vždy jenom mávala rukou jako nad lichotkou. Teď tomu ale doopravdy věřím. Zvládla jsem to.“ K tomu je dobré dodat, že pocit nespravedlnosti nad tím, jak je mateřství v Česku zatím uspořádáno, ji nikdy úplně nepřešel. Ona sama si to ale ve svém vlastním životě zařídila po svém.