Seriál Volha
Vozit Gotťáka, voe
Seriál Volha provokuje amorálností života v nehybné normalizaci a pomáhá ladit obraz „nehezké doby“, kterou si spousta z nás ještě pamatuje
Jedna z nejlepších věcí, co tu zatím o normalizaci vznikly. To nejhorší, co tu zatím o normalizaci vzniklo. Takhle to nebylo, takhle si to nepamatuji. Zhruba takto lze parafrázovat škálu reakcí na seriál Volha, který vjel minulý týden prvním dílem na obrazovky České televize. Volně adaptovaný scénář podle knihy Karla Hynie, dlouholetého produkčního Československé televize, vypráví příběh hulváta, záletníka, bytostného oportunisty a fotbalového fanouška Standy Pekárka (Kryštof Hádek), šoféra jezdícího pro zmíněnou socialistickou instituci od začátku sedmdesátých let do pádu komunismu, který se hlavně chce mít dobře. A nezáleží na tom, jestli k tomu vede cesta přes spolupráci se Státní bezpečností.
Volha tak vynesla do popředí téma, jak a co přesně vyprávět o normalizaci. O onom Havlově bezčasí, nehezké době, kde v obecné představě usnula morálka. Zároveň jsou sedmdesátá a osmdesátá léta pro nemalou část národa pořád proklatě blízko a zdá se, že si s nimi jako společnost stále nevíme rady. „Normalizace má jeden zásadní problém,“ říká historik Michal Stehlík, „komunismus skončí, ale zároveň pokračuje, společnost se nevyměnila v devadesátých letech. Žila dál s návyky a návaznostmi, s nevyměněnými elitami. Nenastal jasný střih.“ Zatímco druhá světová válka nebo srpen 1968 už jsou takzvaně vyřešené, normalizace s sebou stále nese spor o to, jací jsme tedy vlastně byli. Jiná věc ale je, jestli je takové tápání vlastně problém.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 49 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
