Film týdne

Psí spřežení táhne zšeřelou ulicí velké osobní auto. Na horizontu za ním se tyčí majestátní hory norského souostroví Špicberky. Výjev se v dokumentu Návštěvníci režisérky Veroniky Liškové, který právě zvítězil na festivalu Jeden svět a hrají jej tuzemská kina, objeví ve chvíli, kdy sociální antropoložka Zdenka Sokolíčková za oknem pracovny vysvětluje, proč do nejseverněji položeného města na světě Longyearbyen se svým manželem a malými dětmi přijela.

Chtěla zkoumat, jak jeho obyvatelé vnímají změny, jimiž město ledu, medvědů a těžařské historie vlivem globalizace a geopolitiky prochází. Na Špicberky může bez víza přijet kdokoli a usadit se tu za předpokladu, že tady má práci. Aktuálně zde žije 2400 lidí z dvaapadesáti zemí světa. Mezi nimi novinářka, umělec, horník, kazatelka, od Nizozemska po Afriku. Sokolíčková se se stovkami z nich sejde a bude poslouchat jejich příběhy, které se budou měnit do grafů a odborných textů. Alespoň takový je výzkumný plán. Původní vědecké zkoumání životů jiných se ovšem nenápadně promění v nejisté badatelčino hledání vlastního místa ve světě.

Příjezd působí jako splněný sen. Skvělý projekt, rodina spolu uprostřed krásy ledových plání. Vše tísnivé je kdesi daleko. Sokolíčková zkraje vidí místo jako zasněženou oázu, kde jde dýchat, na rozdíl od znečištěných měst. A kam často lidé odcházejí, protože si s sebou něco nesou. Jak se později ukáže, je to i její případ. Zároveň reflektuje, jak její přítomnost idylu nevyhnutelně ovlivňuje. Kontrast přírody a člověka se promítá do obrazové kompozice a rytmu. Záběry krajiny, tajícího jezera, polární záře se střídají s rozhovory a pohledy do rodinného života.

S pozvolným pronikáním do komunity se neutrální výzkumnice stává její součástí. Angažuje se, vnímá problémy nastavené politikou, jež dělá z Nenorů trochu občany druhé kategorie. Výzkumné otázky se začínají intenzivněji slévat s existenciálními i existenčními. A dokument plně vyjevuje svou dvojlomnou povahu: ten, kdo se „objektivně“ dívá, je sám předmětem stejného dívání se. Veronice Liškové se podařil natočit silný dvojportrét nezadržitelně se měnícího místa, kde se často bolestivě střetávají geopolitické zájmy a individuální osudy, a jednoho takového osudu.