Jménem zákona

Laciný kancelářský nábytek znám i ze svého někdejšího působení ve školství, kvalita toaletního papíru zde na podnikové ubytovně mě však šokovala. Kvůli pohodlí tu nejsem. Jsem tu proto, aby mě přijali k Policii ČR.

Na ubytovně ostatně mnoho času netrávíme. Většinu dne jsme v plenéru. Plníme různé úkoly, ve kterých se snoubí síla a výdrž se znalostmi, postřehem i inteligencí. Trochu mě znervózňuje vyprávění mých o deset patnáct let mladších souputníků, kterak na dnešek trénovali celý rok. Já poslední tři roky trénoval maximálně tak cizelování excelových tabulek. Běh se mi přihodil naposledy na střední a upřímně jsem ho nenáviděl.

Takže běháme a já se za deště dostávám do cíle kdesi ve zlatém středu pelotonu. Dobrý! Následuje triatlon, jehož první disciplína probíhá v tělocvičně a skládá se z klasického arzenálu sadistických tělocvikářů – kliky, sedy lehy, člunkový běh a shyby na hrazdě. Buď se počítají opakování, měří čas, nebo obojí. Druhá část zahrnuje test inteligence, samozřejmě načas. Moje královská disciplína, říkám si. O to víc jsem překvapený, když po krátké době oznámí naše uniformovaná dohlížející, že už jsou první kolegové hotovi. Asi dobrý oddíl, pomyslím si, nezvedám oči a pokračuji. Během několik minut se podobná hláška ozve ještě několikrát. No tohle!? Mně ještě zbývá pět otázek, jak můžu být takový šnek?

Snažím se ale dál soustředit a konečně jsem na konci. Když jdu test schlíple odevzdat, ukáže se, že ještě nikdo hotov není. Celé to byla jen jízlivá forma motivace. No fajn, ještě to se mnou není tak hrozné.