Jako by byla zvláštní přízrak, na který společnost kolektivně zapomněla, nebo jako by se možná vůbec nestala. Česko se v pandemii covid-19 sice zmítalo ještě před rokem a půl, ale její naléhavost postupně odezněla, i pod vlivem války na Ukrajině. Dva pandemické roky se nicméně minulý týden vrátily. V podobě snímku Velké nic dokumentaristů a partnerů Víta Klusáka a Mariky Pecháčkové.
Ambivalentní název odkazuje k existenciálnímu usebrání ve světě, který se zastavil. Může evokovat i skepsi, že sama pandemie možná byla „velké nic“. Snímek každopádně dokazuje pohotovost autorů chopit se potenciálně atraktivního tématu. Dobu, kterou charakterizoval chaos, solidarita i rozhádanost, začala dvojice natáčet bezprostředně po vypuknutí pandemie. Film stojí za pozornost i jako úkrok vyhraněného Klusáka na jinou půdu, než na jaké se byl zvyklý suverénně pohybovat ve většině předchozích snímků, Českým snem počínaje a V síti konče.
Empatie a observace nejsou zrovna slova, která by si divák spojil s Klusákovou tvorbou. Spíš se mu vybaví slova jako provokace, extrém, ironie, manipulace, promyšleně budovaná autorská persona, nezřídka přítomná jako rozehrávač před kamerou. Velké nic se z jeho filmografie vymyká. Není to jen zvoleným černobílým materiálem, který dává prožité ještě více do vzpomínkového modu. Díky upozaděné naléhavosti reportážního záznamu se navíc otevírá prostor k úvahám nad jinými silnými tématy. Nad smyslem zastaveného světa, smrtí nebo tím, co je vlastně normální.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
