Nechceš na jedno?

Nemůžu, dneska máme doma pečící den,“ odpověděl kamarád. Pečící den? Čekal bych cokoli. „Jsem nemocnej.“ „Covid“, případně „čekám na výsledky PCR“, což je příjemně neurčitá a přitom velmi výhodná výmluva. Ale pečící den?

Jak stárnu, výmluvy kamarádů, proč nechtějí něco podniknout, jsou nejen čím dál častější, ale také absurdnější. Může to být samozřejmě tím, že jsem neoblíbený. Jenže kolem kamarádství panuje tolik záhad. Začíná tajnou řečí. A končí divnými výmluvami – nebo mlčením.

Když člověk ukončuje milostný vztah, musí dodržet určitý postup. Rozejít se, chvíli se nesnášet, v míru zapomenout. „Kamarádství takový protokol nemá,“ všiml si zpěvák James Blake, jehož poslední deska se jmenuje Friends That Break Your Heart. Kamarádi dokážou zlomit srdce stejně jako lidé, do kterých jste zamilovaní. Možná to může být i horší. Rozchod je jako smrt, člověk doufá, že to nikdy nenastane. Koho by ale napadlo, že ho jednou opustí kamarád? Že nastanou „pečící dny“?

Dlouhou dobu přitom vůbec nevíte, že už se spolu nejspíš nesetkáte. Jméno kámoše dál svítí v seznamu kontaktů jako dávno vyhaslá hvězda. Bolí i přemýšlení nad tím, co se pokazilo. Ta maličkost, co jsem posledně řekl v hospodě? Jak obecně se vyjadřuju? Moc mluvím?

Anebo je problém jinde. Už taky nejsme nejmladší. Čím dál častěji se přece stává, že opravdu potřebujeme celý den péct. Řešit daňové přiznání. Zůstat na levém břehu města. Být o samotě a jenom číst.

Možná že opravdoví kamarádi jsou ti, kteří…