DĚLNÍCI KULTURY
Architekta Davida Prebingera je lehké nenávidět, ale ještě lehčí je s ním sympatizovat. Je mu pětapadesát, čerstvě je podruhé rozvedený, vzhledem k úspěchům jeho projektů to sice finančně trochu zabolelo, ale naštěstí jsou tu další ženy a dívky, se kterými se dá na starosti zase rychle zapomenout. Dokonce i na to, že se mu stále nedaří realizovat životní sen, kterým je švédská trojka. Moc si za ním nejde, ale jak se během necelých tří hodin ukáže, je mu schopen obětovat i život – nikoli tedy svůj.
Prebinger žije jen dvě hodiny a čtyřicet minut, včetně přestávky, po které trvá představení Fifty čerstvě odpremiérované v Dejvickém divadle. Napsal i režíroval ho Petr Zelenka, a jak je u něj zvykem, trochu v něm vypráví sám o sobě a hodně o svých kamarádech. Ústředního (anti)hrdinu napsal jako figuru plnou kontrastů, muže v dlouhodobé krizi středního věku s proříznutou pusou, konzervativními názory a nutkavou potřebou být ironický i při vaření kafe. Rád by dělal dobro, nedokáže ale přijít na to, jak to vybalancovat, aby to skončilo pozitivně pro něj i pro ostatní. Nejen v té švédské trojce, která vždy zkrachuje ještě před realizováním.
O Dejvickém divadle se to říká často, v případě Fifty to platí dvojnásobně: jiný soubor s jinou atmosférou (a taky jiným publikem) by z takového textu mohl udělat pěknou bramboračku. Zelenka se vždycky pohybuje na hraně mezi geniální srandou a blbou legrací a stačil by jiný zvolený tón hlasu, odlišná grimasa nebo…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
