Zdá se být z podstaty věci podezřelé i riskantní psát prózu dotýkající se osobnosti Franze Kafky. Čemu a jak se věci ještě věnovat a nebýt přinejlepším druhý? A přece se to letos padesátileté Magdaléně Platzové v románu Život po Kafkovi povedlo a není to od ní konjunkturalismus.
O Kafkovi přednášela na univerzitách v Praze i v New Yorku a setrvalý zájem ji přivedl k postavě Felice Bauerové (1887–1960), jež byla snoubenkou spisovatele a Kafka jí adresoval množství dopisů. Platzovou zajímalo, co to bylo za ženu, jaké byly její další osudy, když se vztah s Kafkou rozpadl a ona žila ještě několik desetiletí, protože při všem tom kafkovském bádání tohle zůstávalo stranou. Pátrání Platzové nabylo až investigativního charakteru, dostala se i k synovi Bauerové Henrymu (okolnosti vzniku románu líčí v rozhovoru v aktuálním speciálu Respektu). Nastřádané podklady, ale i notná a nutná dávka fantazie, protože leccos už bylo možné si domyslet, daly vzniknout románu, v němž je Kafkova osobnost přítomna skrze okruh lidí, kteří s ním bývali v kontaktu. Bauerová a její syn, jenž tu nese jméno Joachim, jsou z onoho okruhu nejexponovanějšími figurami.
Dimenze knihy je kosmopolitní, neboť židovské střední třídě nezbývalo nic než vyvrženost, pokud měla přežít útěkem z Evropy. Ta nezbytnost konání a praktičnosti se projevuje v románu tím, že autorka téměř nepsychologizuje, postavy buduje jejich jednáním. Třeba během několika málo scén výtečně načrtne beznaděj spisovatele Ernsta…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
