Jako by se to stalo v Praze

Mluvíme spolu týden po teroristických vraždách v Bratislavě. Jaký ten týden pro vás byl?

Samozřejmě dost emocionální. V první okamžik jsem odmítal si vůbec připustit, že se něco takového mohlo stát. Když jsem si následně přečetl všechny informace, úplně mě to zdrtilo. Pak jsem ale začal naplno pracovat na organizaci shromáždění k uctění památky Juraje a Matúše a vzpomínce na všechny oběti předsudečně motivovaných útoků, které se uskuteční ve středu 26. října v Praze na Václavském náměstí. S týmem Jsme fér a spolku Prague Pride jsme dospěli k názoru, že je potřeba něco udělat a ukázat, že nenávist v naší společnosti nemá místo.

Když zmiňujete popření, tak to zní jako první ze známých fází truchlení. Následovala další stadia, třeba vztek?

Veřejně se angažuji dvanáct let a fází vzteku jsem si za ta léta prošel mnohokrát. Teď se taky objevil, ale ne v tak intenzivní podobě, jakou jsem zaznamenal u jiných lidí. Ale třeba na to ještě dojde.

Je jasné, že nemůžete mluvit za celou komunitu – a teď se navíc i více debatuje o tom, jestli je vůbec namístě používat slovo komunita. Ale jaké vidíte v Česku nejčastější reakce?

Mezi lidmi, s nimiž jsem v kontaktu, smutek a zděšení. Můžeme si sice říci, že jde o jinou zemi, ale tím, že u nás hodně LGBT+ Slováků a Slovenek žije, protože se zde cítí bezpečněji, má člověk téměř pocit, jako by se to stalo v Praze. Jako by to byl útok i…