Svědectví na lavici obžalovaných
Lidská paměť není fotoaparát, vzpomínky se mohou měnit.
Jaká rizika to přináší v běžném životě?
Velká posluchárna univerzity v americkém Tennessee. Šedesátá léta. Šest set studentů čeká na zahájení přednášky o vnímání. Profesor vzhlédne od poznámek, na které položí kovový předmět, a otevře ústa, aby promluvil. Vtom se rozletí dveře a do sálu vtrhne mladý muž. Řítí se k profesorovi uličkou a křičí: „Potřetí jste mě vyhodil od zkoušky! Kvůli vám moje studium končí!“ Křik doplní celou plejádou urážek a vrhne se na vyučujícího. Po krátkém zápase se přímo před očima studentů zaleskne revolver a oba zápasící spadnou za řečnický pult. Třeskne výstřel. Jako přimrazení zírají studenti na absurdní scénu. V hrobovém tichu se muž zvedne a vyběhne postranními dveřmi. Profesor leží na podlaze a hlasitě sténá. Šest set šokovaných studentů nečinně sedí. Sténání ustane… To proto, že profesor se zvedl, oprášil si kalhoty a klidným, nevzrušeným hlasem řekl: „A teď chci, abyste co nejpřesněji popsali, co se stalo.“
Zmínku o tomto experimentu nalezneme v knize Joshe Gerowa Psychology: Introduction (Úvod do psychologie) z roku 1997.Autor jej viděl na vlastní oči a spolu se stovkami spolužáků měl pak popsat své vzpomínky na fingovaný útok. Profesor se z nich dozvěděl zajímavé věci, které, mírně řečeno, příliš neodpovídaly tomu, co se skutečně odehrálo.
Lidská paměť je totiž ošidný nástroj. Zapomínáme, mýlíme se v detailech, máme falešné vzpomínky. Paměť se nechová jako fotoaparát, který by věrně zrcadlil realitu, ale částečně i jako aktivní konstruktér,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
