Ze sešitu prvouky mé sedmileté dcery Sofie jsem si obohatil slovní zásobu o termíny, které jsem dosud ve španělštině nepotřeboval: vřetenní kost, čtyřhlavý sval stehenní, jícen. Nepotřebuje je jistě znát ani prvňáček, ale v jihoamerickém Peru se ve škole na děti valí neuvěřitelné množství informací, které naprosto neodpovídají jejich věku a dosud nabytým znalostem.
V geometrii vyměřují ostrý a tupý úhel, aniž by si žáci zatím osvojili trojmístná čísla (do stovky by měli umět sčítat na konci první třídy). V angličtině dělají diktát, aniž se ještě naučili pořádně psát ve své mateřštině. V občance probírají řadu dat z války za nezávislost, aniž by si dokázali představit, co si vlastně pod takovými shluky číslic představit. V hodině náboženství dostali za úkol k rozebrání žalm, který jsem si sám musel několikrát přečíst ve španělštině i češtině, abych pochopil, co nám chtěl evangelista Jan tou šroubovanou pasáží sdělit.
Sofie není na žádném elitním ústavu pro supernadané děti. Chodí do obyčejné soukromé školy, která se v naší středostavovské limské čtvrti usídlila v jednom původně rodinném domku. Do veřejné základní školy jsme ji nedali, protože státem řízené školství je v troskách: ve třídách je příliš mnoho dětí, infrastruktura zanedbaná, učitelé se svými žebráckými platy nemají zájem o práci. Kdokoli, kdo v Peru netře bídu s nouzí, si za vzdělání potomků platí v soukromé instituci. V našem případě je to zhruba 2000 korun měsíčně za výuku od 8.00 do 13.30. Ale v takzvaně…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
