Dobře utajená mise

Najít dnes v Praze hlavní stan prezidentského kandidáta Petra Pavla je docela výzva. Zájemce se nejdřív musí od jeho mluvčí dozvědět, kam jít, pak musí na recepci jednoho z prosklených pankráckých mrakodrapů zjistit, do jakého patra vyjet, a když už tam je, musí znovu telefonovat mluvčí, aby mu otevřela zavřené, ničím neoznačené dveře. Až pak se návštěvník ocitne ve strohé, modře vymalované kanceláři, kde za bílým stolem s vojensky rovnými zády sedí opálený bělovlasý kandidát. Podobně utajeně jako prostor, kde nyní úřaduje, působí zatím celá dosavadní Pavlova kampaň.

To bych radši neriskoval

Penzionovaný generál Pavel (60) už zažil ve svém životě leccos. Ještě jako mladý voják během balkánské mise velel jednotce, která s nasazením života vysvobodila 55 francouzských vojáků ze srbského obklíčení, později velel celé české armádě a ještě později sloužil na nejvyšším postu ve vojenských strukturách Severoatlantické aliance. Všude, kde byl, byl jako voják zvyklý plnit rozkazy. Jestli se stane prezidentem, zažije něco úplně nového – bude to poprvé, kdy bude sám formulovat nějakou agendu, udávat směr. Jeho současná politická agitace je přitom první příležitostí, ze které by mělo jít alespoň částečně vyčíst, jak by to vypadalo.

Za to, že vesnice Doubrava v západních Čechách, šest kilometrů od Aše, patří mezi architektonický klenot kraje, může jedna včelařská vášeň. Když komunisti chtěli v sedmdesátých letech zbourat většinu zdejších hrázděných domů, protože stály blízko železné opony v pohraničním pásmu, měl tomu údajně zabránit vlivný lampasák, který tu měl velký včelín. Prosadil si, že pásmo se zákazem vstupu Doubravu nakonec o kousek minulo a domy zůstaly stát. Díky tomu dnes může zdejší skvosty obdivovat i Pavel, jehož do Doubravy pozvali jeho podporovatelé z chebského regionu; důvodem, jak říkají, byla touha, aby tu jejich vyvolený kandidát viděl něco opravdu hezkého.

Uvítací výbor čeká generála u velkého statku v obci a majitel budovy dává hostu hned po pozdravech přednášku o historii místa a jeho současném využití a také nabídku připití si štamprletem kořalky anebo kozím mlékem z místní farmy. „Budu dál řídit, takže ohnivou vodu bohužel nemůžu, a to druhé bych radši neriskoval,“ říká s mírným pousmáním Pavel. O nějakou chvíli později, po procházce vesnicí, když spolu s organizátory cesty a místními zasedne do doubravské restaurace, jako by si na ranní dvojité odmítnutí vzpomněl. Sám vzorně spořádá objednanou kachnu s domácími noky, ale jeho žena Eva – ta je tu s ním také poté, co překonala rakovinu, se objevuje po jeho boku častěji – je na svou porci vepřového krátká. „Dej to sem,“ posunuje si generál její talíř k sobě, dokonale ho čistí a sousedé si pochvalují, jak mu u nich chutná.

„Víte, je to tu ještě docela neobjevené, a proto je tu úplně božský klid,“ říká Pavlovi Klaus Meyer, starosta pár kilometrů vzdálené německé obce Bad Neualbenreuth, který s ním sedí u jednoho stolu. Pavel němčinu neovládá a nabízí „pošprechtit si“ v angličtině, ale nakonec to není třeba – s tlumočnickou službou se nabízí jeden z Pavlových doubravských hostitelů. Během debaty s místními se generál moc neprosazuje, spíš poslouchá a tu a tam se zeptá na nějaký detail. Viditelně ho přitom zaujme zmínka, že část z doubravských dětí odsud jezdí do německých škol.

„To znám z vlastní zkušenosti, naše děti studovaly v cizině, když jsme tam se ženou pracovně působili. Je to dobré kvůli jazykům, a taky proto, že ve třídě měly spolužáky z různých koutů světa. Spřátelili se, a to pak bourá různé předsudky,“ říká svým spolustolovníkům Pavel. Všichni včetně německého starosty s ním souhlasí.

Vyvětrám tam

Z Doubravy Pavel pokračuje do Aše, kde chvíli postává u stánku s podpisovými archy k jeho prezidentské kandidatuře na hlavním náměstí. Místo moc zájmu nevzbuzuje, za hodinu a půl přijde sedm lidí. Jedna manželská dvojice dorazila z Chebu, aby, jak říkají, „mu to konečně podškrábli“. „U nás jsem na archy nenarazila, proto jsem tady,“ vysvětluje Zuzana Ševčíková jejich podpisový výlet. „Chceme s mužem pana Pavla za prezidenta, protože člověk jako on nám nebude dělat ostudu ve světě.“ Cesty manželé nelitují ani poté, co vyjde najevo, že podpisové místo má Pavel i v Chebu. „Tak to se k nám nedoneslo, ale tady je to stejně lepší, protože máme aspoň společnou fotku,“ říká paní Ševčíková a pořizuje si s generálem několik selfie na mobil.

Po rozhovoru se starostou Aše Daliborem Blažkem míří Pavel na setkání se zástupci studentského parlamentu a dobrovolníky do místní klubovny Sluníčko. V rámci Aše jde o známé místo – mladí lidé nebo matky s dětmi tu mají rozličné volnočasové aktivity, zástupcům menšin tu nabízejí různé programy, aby zažili úspěch, radí jim při problémech ve škole. Pavel tu už jednou byl, na podzim 2021 se tu zastavil se svojí iniciativou Spolu silnější, která vybírala peníze na nákup roušek a dalšího potřebného vybavení pro sestry a doktory – čili, jak Pavel tehdy říkal, pro lidi „v první linii boje“ s koronavirem.

„Sedněte si tady, budeme v kruhu okolo vás,“ ukazuje Pavlovi na největší centrálně postavené křeslo jeden z aktivistů Sluníčka. „Mně stačí tahle kožená kostka,“ říká Pavel a sedá si na nízkou, trochu nepohodlnou sedačku bez opěradla v jednom z rohů. „Stejně jako loni,“ glosuje to aktivista vedle stojící kolegyni. Debata probíhá podobně zlehka jako v Doubravě při povídání u kachny, přítomní mluví o tom, jak udělat život v Aši zábavnější, jak snížit kriminalitu, a také o tom, jak menšinám zajistit lepší vzdělávání. Pavel sem tam něco komentuje, většinou někoho pochválí za to, co dělá nebo co se mu podařilo. Nakonec se ke slovu dostávají zástupci studentského parlamentu, kteří si pro kandidáta připravili sérii otázek.

„Jak vnímáte nás mladé, jsou s námi jen problémy, jak někteří tvrdí? Co nám chcete nabídnout, až budete v pozici hlavy státu?“

„Za poslední čtyři roky, co jsem skončil v armádě, jsem většinu času věnoval besedám ve školách. Musel jsem si hodně opravit takový ten rozšířený názor, že dnešní mladá generace se o nic nezajímá, že jenom plýtváte časem na sociálních sítích. Zjistil jsem, že tam nesledujete jen samé kraviny, ale děláte si své názory. Nikdy jsem se mladé nesnažil přesvědčit o svém vidění světa, předkládám fakta, která jsem měl možnost poznat, a je na vás rozhodnout se podle sebe.“

Baví vás kampaň?

„Je v ní mnohdy zloba, nepřejícnost, snaha zesměšnit, ublížit, to jsou takové nepříjemné efekty. Bez kampaně to ale nejde, jestli člověk něco chce dokázat, musí být aktivní. Když jsem byl ve vašem věku, politika mě nezajímala, byla jednostranně zaměřená, stejně nemělo smysl ji sledovat, všechno bylo dáno. Dneska lidi mají možnost spoustu věcí ovlivnit, není to tak, že jednotlivec nic nezmůže, jak slýchávám. Problém je, že kdyby si to myslelo víc z vás, pak by opravdu politika byla jen doménou predátorů, kteří nám to nalajnují podle svého.“

Co uděláte jako první věc, když vyhrajete volby a dostanete klíčky od Hradu?

„Opije se,“ předskakuje pobaveně v odpovědi Pavla jeho žena Eva. „Ne, vyvětrám tam,“ říká do rozesmátého společenství Pavel.

Včas si nastřádat

O akcích, jako byla ta na Ašsku, Pavel zatím většinou nedával příliš vědět. Cíle cest také nebyly výsledkem nějaké hlubší analýzy na základě sociologických dat (mimo snahu objet všechny kraje), kdy by Pavlův tým věděl, kde má možnost oslovit větší skupiny voličů, a tam by ho více vysílal. Spíše záležely na aktivitě jeho podporovatelů, tak jako v Doubravě. Pavel na ně má vždy jeden stejný požadavek, mít část schůzek zaměřenou na lokální problémy, na to, co obyvatele v jejich komunitách trápí.

S těmito informacemi pak pracuje na svých dalších výjezdech. V Doubravě tak dal k dobru, že na problémy s přeshraniční spoluprací narazil i na Karlovarsku, ve Sluníčku vypočítával, kde všude co dělají pro menšiny. Většinou příliš nehodnotí. To mu dává výhodu působit zorientovaně a nestranně a vystupovat jako někdo, kdo se docela vyzná. Podporovatelům pomáhajícím mu v kampani – ať už sběrem podpisů na stáncích nebo doprovodem po domluvených akcích – pak Pavel věnuje při výjezdech docela dost času, povídá si s nimi o politice, o lokálních tématech nebo jen tak o životě.

Ti pak říkají, že se s ním díky tomu cítí více osobně propojení a mají chuť se pro něj více angažovat. A taky do Pavlova úspěchu investují své peníze. Koordinátor generálových dobrovolníků v Praze Josef Blaho například za své koupil velký stan, aby se do jeho stínu v parnu schovali další doborovolníci s voliči, kteří jsou svolní Pavla v létě podpořit v ulicích svými podpisy. V hlavním městě dnes stan putuje po různých štacích. V současné době takhle pro Pavla v terénu pracuje zhruba šest desítek lidí, další stovky mají podpisové archy u sebe doma nebo v práci a nabízejí je k podpisu kolegům či známým.

Mozkem Pavlova týmu je slovenský poradce pro volební kampaně Michal Repa – muž stojící za volebním úspěchem slovenské prezidentky Zuzany Čaputové. Jeho strategií dosud bylo generála příliš neukazovat a nepředvádět, aby voliči neměli pocit, že jim zevšedněl, že se vyjadřuje ke všemu. Pavel tak sice jezdí po Česku, ale ne zase tak moc, a díky tomu je stále přítomen ve veřejné debatě, aniž by se ho publikum přejedlo.

Může si tu střídmost dovolit, na rozdíl od řady dalších kandidátů je totiž všeobecně veřejně známý, nepotřebuje tedy tolik s předstihem budovat povědomí o své značce jako jiní. Pomohlo mu v tom nejen jeho dřívější vojenské angažmá a snahy o pomoc za pandemie, ale i mnoho veřejných debat, kterých se po celé zemi účastnil v uplynulých letech. Zvaly ho školy, aby jejich žákům popsal svou práci v NATO, na jiných veřejných debatách zase s bývalým velvyslancem v USA a Rusku Petrem Kolářem diskutoval o zahraniční politice. Někdy ani nečekal na pozvání a organizátorům debat se nabízel sám, protože – jak to vysvětloval – se chtěl podělit o své zkušenosti a zůstat nějak aktivní. Je taky možné, že v té aktivitě viděl ještě i jiný smysl a že už tenkrát myslel na svůj současný prezidentský cíl.

„Střádá si voliče do budoucna. Hodně z nich už mělo šanci vidět ho, mluvit s ním, pamatují si ho osobně, mají k němu vytvořenou nějakou pozitivní emoci. U voleb si mohou říct, toho přece známe, dáme hlas radši jemu než těm, kteří u nás nikdy nebyli,“ říká šéf sociologické agentury Median Přemysl Čech. Jeho agentura počátkem srpna vydala zatím poslední prezidentský průzkum. V něm se na prvním místě voličské obliby umístil expremiér Andrej Babiš (25,5 procenta) a na druhém s rozdílem pouhých čtyř procent Pavel; z předchozích šetření vyplývá, že se na svého rivala postupně dotahuje. Babiš také stihl osobně potkat hodně lidí, na rozdíl od Pavla má ale za léta strávená v politice vybudovánu silnou skupinu těch, co ho nechtějí; generál – a to mu dává výhodu – proti němu působí nověji, neokoukaněji, pro mnohé méně kontroverzně.

Nechodit kanálama

Na sociálních sítích v posledních dnech Pavel evidentně přidává na sebeprezentaci. Minulý týden se tu objevila první videa, kde známí lidé jako Zdeněk Svěrák, nebo naopak lidé zcela neznámí říkají, že za ním stojí. Pavel chce jít také více do popředí, plánuje otevřít reprezentativní kancelář někde více v centru Prahy, kterou by každý mohl najít i bez tajného plánku od mluvčí.

„Alespoň jednoznačně vím, co nechci. A to je to, v čem jsme žili – nesvoboda.“

V průběhu září chce generál kandidaturu veřejně oznámit, což dosud vlastně neudělal – řekl jen, že je „připravený nabídnout svou službu se vším, co to obnáší“. Od okamžiku oficiálního oznámení ho má pak být – říkají lidé z týmu – „všude plno“, a to jak v médiích, tak na setkáních s voliči po celém Česku. Víc o architektuře své kampaně Pavel ani jeho spolupracovníci prozradit nechtějí, aby nenahrávali konkurenci.

Ví se jen to, že více než na bezpečnostní témata, s nimiž je úzce spojen, se chce Pavel zaměřit na ekonomiku, současné chudnutí společnosti kvůli inflaci a vysokým cenám energií, na reformy školství, hospodářství. Jeho hlavním ekonomickým poradcem je bývalý guvernér České národní banky Zdeněk Tůma. Ten by měl vést i tým odborných expertů, který chce Pavel představit brzy. Podpisy pro účast v prezidentské volbě může podle zákona vybírat již nyní, zároveň už musí vykazovat i všechny peníze vydávané na svoji agitaci. Zatím to byly statisíce korun, nicméně Pavel podle svých slov počítá s tím, že do startu prvního kola volby 13 a 14. ledna vyčerpá celý čtyřicetimilionový limit. Peníze shání od drobných i movitých dárců, zatím má přes tři miliony.

V Pavlově týmu je zhruba deset placených zaměstnanců, starají se mu o sítě, o logistiku kampaně, širší okruh poradců se pro něj zatím angažuje zadarmo. Jsou mezi nimi souputník z debatních šňůr Kolář, na schůzky dochází sociolog Jan Hartl, lékař Martin Jan Stránský a zmiňovaný ekonom Tůma. Říkají si polívkáři, s odkazem na porady u polívky, které pořádal na Hradě Václav Havel. „Vídáme se tak jednou měsíčně, v nedávné době jsme řešili, jak veřejnost vnímá hlavu státu. Říkal jsem, že z našich průzkumů vyplývá série paradoxů, třeba ten, že lidé chtějí, aby prezident stál nad politickými stranami, ale zároveň aby to byla bytostně v politice zakotvená osobnost, naprostý homo politicus,“ říká sociolog Hartl.

O Pavlově možné prezidentské kandidatuře se mluví zhruba od roku 2015, kdy nastoupil do bruselské centrály NATO. Na otázku, zda je vhodné sbližování armády s civilní společenskou agendou v dobách relativního klidu, tehdy Pavel v rozhovoru pro Respekt odvětil: „Pokud jsme v relativně normálním běhu života, politici by měli dělat svoji práci a vojáci též. A nemixovat to. Nemyslím, že by situace na české politické scéně byla tak špatná, že by se nenašel jiný vhodný kandidát a muselo by se sahat po vojákovi.“

Na jedné z debat s veřejností na konci loňského roku, kde se ho na to Respekt znovu ptal, již pochybnost zmizela. „To bychom se takto mohli ptát na jakoukoli jinou profesi. Třeba – to jsme na tom tak špatně, že musíme mít v čele státu ekonoma nebo kohokoli jiného? Tady jde spíš o to, jestli člověk, který o tu funkci usiluje, má lidem co nabídnout. Jeho profese by neměla být diskvalifikující,“ odpověděl Pavel na otázku, jestli jsme se během uplynulých sedmi let dostali do tak špatného stavu, že najednou už vojáka v čele státu skutečně potřebujeme. „Výhodou bývalého vojáka pracujícího v mezinárodním prostředí je známost širšího kontextu. Jednal jsem s prezidenty, premiéry i králi a snažil se dojednat konsenzus ve velice těžkých otázkách. To je to, o co by nám mělo v rozdělené společnosti jít. Z armády jsem navíc už několik let pryč. To je dostatečně dlouho, abych nebyl považován za vojenského kandidáta,“ dodal loni v prosinci Pavel.

Hlavní kritikou, která se vůči Pavlovi ozývá a má na sociálních sítích poměrně viditelné zastánce, jako jsou bývalí ministři financí Miroslav Kalousek a Ivan Pilip nebo historik Petr Blažek, je jeho komunistická minulost. Jako výsadkářský aspirant vstoupil Pavel v polovině osmdesátých let do KSČ. „Podmínkou, abych mohl dělat, co jsem chtěl, byla červená knížka, bral jsem to jako realitu, která prorůstala všude,“ vysvětluje ten krok sám Pavel větou, která léty opakování nabyla podobu strojově odříkávané mantry. „Alternativou bylo nebýt u výsadkářů a tím pro mě u armády, ale to jsem nechtěl. Jiné prostředí jsem neznal, vyrostl jsem v něm a byl jsem v něm vychováván,“ dodává Pavel s odkazem na svého otce, sloužícího profesionálně v komunistické armádě.

V průběhu roku 1989 dostal Pavel také nabídku stát se vojenským zpravodajcem, a protože v práci pro vojenskou tajnou službu viděl další kariérní vzestup, nezaváhal. Nastoupil do výcviku, ale do žádné konkrétní akce proti „západním imperialistům“ nasazen nebyl. Přišel totiž pád komunistického režimu a Pavel se časem ocitl na druhé straně barikády. Jak tu a tam pobaveně říká, přímo „v srdci nepřítele“.

„Tuhle svoji minulost jsem nikdy neskrýval, jednoznačně jsem se k tomu přihlásil a řekl, že to vnímám jako chybu. Ve prospěch demokracie jsem pracoval uplynulých více než třicet tři let, jsem připraven obětovat kvůli ní nejenom své pohodlí, ale i svůj život,“ říká Pavel. Na otázku, zda se za svoji minulost stydí, Pavel odpovídá následovně: „Já nemám důvod se do konce života pranýřovat a chodit kanálama, a pokud si to někdo myslí, tak s ním rozhodně nesouhlasím. Já tu chybu, kterou jsem udělal, beru jako dobrou zkušenost, protože i negativní zkušenost je někdy velice cenná. Alespoň jednoznačně vím, co nechci, a to je to, v čem jsme žili – nesvoboda.“

Jak bude v prezidentské kampani přituhovat, je pravděpodobné, že připomínky Pavlovy služby totalitě budou častější. Na otázku, jak chce s tím stigmatem bojovat či ho nějak obrátit ve svůj prospěch, Pavel říká, že nic zvláštního nevymýšlí. Dál chce podle svých slov reagovat jako dosud – vysvětlovat a být otevřený. „Proto jsem na své webové stránky dal všechny materiály z archivů, které se ke mně vážou,“ říká Pavel.

Bačování vs. slušnost

Pět dní po Ašsku vyrazil Petr Pavel k vodě. V Kayak Beach Baru na pražské náplavce si ve čtyři odpoledne podal ruku s vodním slalomářem, olympionikem Vavřincem Hradilkem a oblečen do trička a kraťasů vyslechl bleskové školení, jak se udržet na paddleboardu. „Zabírat musíte tou zahnutou stranou, nejdřív si klekněte a pak se pomalu stavějte na nohy,“ poučil ho Hradilek, než sám naskočil na jedno z přichystaných prken.Pavel ho následoval a od začátku bylo jasné, že tvrzením „budu na tom stát poprvé v životě“ se nesnažil blafovat.

Zatímco Hradilkovi nedělala jízda na mírně vzedmuté Vltavě nejmenší problém, Petr Pavel si nejdřív dodával sebevědomí dlouho vkleče, v porovnání s dalšími účastníky akce se zpříma postavil až jako poslední, když si byl jistý, že to ustojí. A skutečně se mu to podařilo, takže přídí po několika minutách zamířil pod železniční most, k siluetě Pražského hradu. Vodní hrátky nakonec zakončil společnou jízdě na obřím paddleboardu, na který přesedl a z něhož ho Hradilek a spol. z recese shodili do vody. Dobrovolníci mezitím na nábřeží sbírali podpisy, pak se k nim přidal i Pavel, který se neustále s někým fotil, třásl si rukou a usmíval se na všechny strany. „Přišlo docela dost lidí, máme i super fotky a video,“ pochvalovali si členové Pavlova týmu. V kontaktu s lidmi kolem působil Pavel uvolněně, bylo vidět, že si komunikaci na ulici docela užívá.

O samotném obsahu svého prezidentství, o tom, jakou politiku by se snažil prosazovat, Pavel na náplavce nemluvil, v tomhle směru není dlouhodobě moc konkrétní. Na podrobnější otázky pátrající po jeho názorech nicméně většinou reaguje bez většího zaváhání. Osobně by byl pro přijetí eura, když má říct, jestli se považuje za feministu, říká, že je „příznivcem rovných příležitostí“. Lidem s jinou sexuální orientací by zachoval stejná práva a povinnosti jako ostatním.

Když má zformulovat podobu svého prezidentství, zdůrazňuje, že chce lidem „dodávat důvěru“ a „pomáhat provést je různými krizovými situacemi“. „Také bych chtěl upozorňovat na témata, která jsou důležitá a politické strany je nebudou mít chuť zvednout, protože přesahují jejich volební mandát. Třeba reformu vzdělávacího nebo důchodového systému,“ říká Pavel. Jeho žena Eva pak na stejnou otázku doplňuje, že kdyby její muž uspěl, skončila by prý jednou provždy současná „neprůhledná hradní éra“, kdy to tady „bačuje“ kancléř prezidenta Zemana Vratislav Mynář a jeho poradce Martin Nejedlý. „Chceme přinést slušnost,“ říká paní Eva.