Poslední den léčení v lázních je u konce. Těším se už překvapivě domů. 28 dní, den co den, opakující se procedury. Zábaly do Priessnitzových ručníků, koupele bublinková, bylinková, relaxační masáže a procházky po jesenických kopcích. Ale i krátké kolektivní cvičení, takové malé divadlo pro usmívající kolemjdoucí, nostalgicky cvičící jako přestárlé děti na letním táboře před hotelem. Také každodenní chození pro léčivou vodu k pramenům a nejvíce k pramenu nazvanému Jitřní. Tento mírně radioaktivní pramen je prý nejvíce léčivý.
A tomu všemu je dnes konec. Mám sbaleno a vracím se do normálního života. Jdu vrátit kartičku od pokoje a podepsat papíry, kolik tato měsíční lázeňská legrace stála. Stojím v proskleném výtahu a sjíždím dolů. Výtah zastaví v prvním patře, protože si mě někdo přivolal. Není to však jen tak někdo, ale „vždyť to je moje první platonická láska“. Bez mrknutí oka či pohnutí jiného mimického svalu, ale s očima k zemi se tiše zdravíme. Přemýšlím, co dělat, a mačkám znovu tlačítko 0 – přízemí. K tomu ještě mačkám tlačítko k rychlejšímu zavření výtahových dveří. V mém případě je reakce očekávaná a vždy v podobných situacích stejná. Raději nedělám nic. Snažím se narychlo spočítat, kolik je to let, co jsme se neviděli. Výsledku se mi nechce ani věřit. Už to bude 25 let, kdy jsem tuto starší spolužačku (chodila o dva ročníky výše) potkával na gymnazijních chodbách. Otáčí se ke mně zády, připravená vystoupit s menším kufrem v jedné ruce a ve druhé drží zdravotní kartu, kterou dostala dnes na příjmu. Lehce se nakláním, abych viděl jméno. Ano, přesně, jmenuje se Dana, vzpomínám si moc dobře. Toto jméno mi v patnácti letech rozbouřilo vše v těle tak, jak už se žádným procedurám v lázních nepovede. Odchází směrem k jídelně na snídani. Ale já musím na recepci, abych si vyřídil vjezd k hlavnímu vchodu a zařídil vše nutné k odjezdu. Konverzuji s paní recepční, která mi předává 1080 Kč jako kompenzaci za rušení klidu během prvního týdne pobytu, kdy ještě probíhaly stavební práce v hotelu. Milé a nečekané.
Celý měsíc jsem se potkával se samými staršími pacienty, důchodci a podivíny a až poslední den přijede Dana. Ta Dana, platonická láska. Z mé strany určitě. A z její? Věděla to? Jemné chvění mě nutí jít na snídani, i když jsem měl v plánu snídat v autě cestou domů. Vkráčím do jídelny a hrnu se k pečivu, k umělohmotnému tácku, kde je dlouhý zubatý nůž, a snažím se nakrojit první rohlík. Protože mi to moc nejde, rozhlížím se, zda se na mě nedívá moje první velká platonická láska. Dana. Nikde ji nevidím. Nic se neděje, hlavně se musím rozhlížet nenápadně. Dokrojím druhý rohlík a kupodivu bez pořezání dlaně si beru ještě malá máslíčka a vydávám se najít strategicky výhodnou pozorovatelnu. Usedám do rohu jídelny a náhle zahlédnu, že moje „femme fatale“ už s někým sedí. S mužem. Celkem mladým a pohledným hostem lázní. Asi se znají, protože se uvolněně baví. Jdu si ještě pro čaj. U čaje by mě mohlo něco kloudného napadnout a také čaj by mohl mít zklidňující účinky. Nervózně rozmíchávám cukr do čaje a dumám nad tím, že se chovám přesně tak jako před lety s tím rozdílem, že nyní sedím u snídaně, a tehdy jsem stál na tramvajové zastávce. Přešlapoval jsem na zastávce asi dvě hodiny po vyučování a byl rozhodnut, že ji konečně oslovím. Ale tehdy nepřišla a poté vše ustoupilo do tmy až do dnešního dne. Dana s mužem vstávají od stolu a odcházejí.
Dojídám a při odchodu z jídelny už jen přemítám, že se ještě před odjezdem asi zastavím k Jitřnímu prameni pro vodu.
Autor je jednatelem cestovní kanceláře.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
