Tuniský prodavač zeleniny Muhammad Buazízí se na protest proti šikaně státní moci a ekonomické bezvýchodnosti upálil a nevědomky uvedl do pohybu celý region. Následné protesty svrhly věčně vládnoucího tuniského autokrata, rozšířily se do dalších zemí a vyvolaly naděje známé pod zkratkou „arabské jaro“. A zatímco jinde tyto naděje skončily válkou nebo brzkou kontrarevolucí, tak v Tunisku se měnily v realitu. Nevládní organizace Freedom House zemi ve svém mezinárodním srovnání léta hodnotila jako jedinou plně svobodnou arabskou zemi.
Minulý týden tato epizoda oficiálně skončila. Od roku 2019 vládnoucí prezident Kaís Saíd, který vloni v červenci odvolal premiéra, pozastavil činnost parlamentu a začal zemi řídit dekrety, totiž prosadil svou ústavu. Dlouze vyjednávanou, mezinárodně chválenou porevoluční ústavu z roku 2014 nahradil dokumentem, v němž neexistují pojistky proti svévoli prezidenta, který stojí nad soudy, parlamentem i vládou. Pokud má pocit, že je stát v ohrožení, tak smí vládnout i déle než dvě funkční období. Podle oficiální údajů se referenda účastnilo 30,5 procenta voličů a 94,6 procenta z nich novou ústavu schválilo. Účast byla tak nízká kvůli rozšířené politické apatii a bojkotu, k němuž vyzvala většina opozice a občanská společnost.
Za prozatímním koncem tuniské demokracie stojí skutečnost, že se po arabském jaru podařilo naplnit jen část tehdejších tužeb. Zavládly občanské svobody, volby byly férové a demokratickou ústavu přijali i tamní …
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
