Konec první světové války v Německu byl zároveň začátkem ještě jiného, děsivějšího konce. Císařství se zhroutilo, na zemi byly uvaleny nesplnitelné reparační nároky, válčením zdecimovaná ekonomika se rychle dostala k hyperinflaci, politická situace výmarské republiky byla všechno, jen ne stabilní, a dál to všichni známe. Avšak s novými společenskými a politickými poměry se zároveň uvolnila doposud státem potlačovaná intelektuální a umělecká energie nového století a nových -ismů. Na chvíli nešlo na planetě najít pokrokovější místo než výmarské Německo. Jedním z nejvýraznějších projevů tohoto kvasu byl Bauhaus, umělecká škola založená přímo ve Výmaru už v roce 1919, kterou v roce 1933 – to už sídlila v provizorních prostorách v Berlíně – zavřeli nacisté. Společně s celou výmarskou republikou.
Čtyři studenti se v románu americké prozaičky Naomi Wood Hra s tajemstvím dostávají na Bauhaus v situaci, kdy je na jedné straně téměř povinné myslet nemyslitelné a jít minimálně v umění a designu proti tradici, ale kdy na straně druhé ruku v ruce s inflací stoupá společenská nervozita a s ní přirozené upínání se k jakémukoli pevnému bodu, například právě k tradici a klasické podobě umění. Plni mladických ideálů zkoumají podstatu umění, filozofii materiálů, pevnosti sebe sama i povahy ostatních. Pod vedením švýcarského malíře, „mistra“ Johannese Ittena a jeho neortodoxních metod drží drastické půsty, oholí si hlavy a meditují. Dráždí měšťáky i úřady. Někteří se do sebe…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
