Od věžáků Petronas Towers je to do Kampung Baru osm minut svižnější chůze. Pouhý jeden přechod pro chodce a jeden moderní most přes řeku Klang od sebe odděluje dva naprosto odlišné světy. V prvním se stojí fronty u luxusních butiků, ve druhém na volnou pračku v samoobslužné prádelně ve výklenku rozpadajícího se domu. V prvním jezdí po ulicích nejmodernější auta, ve druhém po nich chodí toulavé kočky, slepice a teče voda z hadice, kterou maminka právě v předzahrádce opláchla zadek svému batoleti. V prvním vám pochoutku saté, špízy z marinovaného, většinou kuřecího masa s arašídovou omáčkou, naservírují na porcelánovém talíři v restauraci s klimatizací za 35 ringgitů (cca 175 korun), ve druhém ji dostanete na plastovém talířku za osm (40 korun). A sníte si ji na patníku rozbitého chodníku, v lepším případě si k tomu sednete na plastovou židli.

Počátky čtvrti Kampung Baru sahají do roku 1900. To už v dnešní oblasti hlavního města Malajsie Číňané čile těžili cín a Britové rozdávali půdu k farmaření. Kdo měl zájem dodávat na trh na Central Market ovoce, zeleninu, vejce a maso a krmit hladové dělníky, dostal tolik hektarů, o kolik si řekl. „Lidé z Jávy nejvíc, protože to bývali nejlepší farmáři,“ vypráví mi Fuad Fahmy, s nímž se v Kampungu scházím zrovna ve chvíli, kdy se malajsijskými médii valí další vlna zpráv o plánované přestavbě čtvrti.

Jak dlouho tady ještě bude možné chodit kolem domů, které před více než sto lety kdosi složil jako lego? Nebo se procházet pod tričkem…