Od věžáků Petronas Towers je to do Kampung Baru osm minut svižnější chůze. Pouhý jeden přechod pro chodce a jeden moderní most přes řeku Klang od sebe odděluje dva naprosto odlišné světy. V prvním se stojí fronty u luxusních butiků, ve druhém na volnou pračku v samoobslužné prádelně ve výklenku rozpadajícího se domu. V prvním jezdí po ulicích nejmodernější auta, ve druhém po nich chodí toulavé kočky, slepice a teče voda z hadice, kterou maminka právě v předzahrádce opláchla zadek svému batoleti. V prvním vám pochoutku saté, špízy z marinovaného, většinou kuřecího masa s arašídovou omáčkou, naservírují na porcelánovém talíři v restauraci s klimatizací za 35 ringgitů (cca 175 korun), ve druhém ji dostanete na plastovém talířku za osm (40 korun). A sníte si ji na patníku rozbitého chodníku, v lepším případě si k tomu sednete na plastovou židli.
Počátky čtvrti Kampung Baru sahají do roku 1900. To už v dnešní oblasti hlavního města Malajsie Číňané čile těžili cín a Britové rozdávali půdu k farmaření. Kdo měl zájem dodávat na trh na Central Market ovoce, zeleninu, vejce a maso a krmit hladové dělníky, dostal tolik hektarů, o kolik si řekl. „Lidé z Jávy nejvíc, protože to bývali nejlepší farmáři,“ vypráví mi Fuad Fahmy, s nímž se v Kampungu scházím zrovna ve chvíli, kdy se malajsijskými médii valí další vlna zpráv o plánované přestavbě čtvrti.
Jak dlouho tady ještě bude možné chodit kolem domů, které před více než sto lety kdosi složil jako lego? Nebo se procházet pod tričkem…

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin: