Rozklepaní sedíme kolem stolu na terase, je pondělní večer, ticho občas přeruší humorné historky, hlášky a následný smích. Smích ale po chvíli zase střídá ticho a tak moc bolestné prázdno. Na stole hoří svíčka, popíjíme, jeden panák zůstává uprostřed stolu netknutý. Ten je navíc. Pro tebe, tati. Ještě před pár hodinami jsi tu byl s námi.
Všechno je jako ve snu. Nevím, jestli se čas zastavil, nebo naopak běží neuvěřitelnou rychlostí. Je to tak silné, že nevím, jestli se to vůbec děje.
Pár nejbližších přátel se přišlo rozloučit. Přirozené a spontánní setkání. Tak by to mělo být. „S Borisem jsme se předháněli, kdo odebírá Respekt dýl. Boris měl 25 let a já jenom 20,“ říká hned po usazení tátův kamarád Pepa a já si po chvíli uvědomuju, jak moc je ve mně slovo respekt zakořeněné už odmala. Jak jsem ho pravděpodobně znala dřív než většina vrstevníků, i když na pravý význam slova jsem přicházela postupně až časem. Uvědomuji si, jak moc mi asociuje domov a tebe, tati. Vlastně vždy, když potkám někoho na ulici s Respektem v ruce, cítím tak nějak upřímně pocit klidu a bezpečí.
Vybavuju si, jak často a s oblibou nosil taťka triko od Respektu s postavou Pavla Brázdy a jak ta monumentální „golemí“ postava byla v mých dětských očích obestřena dávkou tajemna, stejně jako samotné slovo respekt.
Táta byl vlastně taky takový golem. Slovy neplýtval, ale když už něco řekl, tak to stálo za to. Nemoc, kterou měl diagnostikovanou pět let, zvládal bravurně, pracoval ještě před dvěma týdny a téměř na nic si nestěžoval. A i když hodně kašlal, komentoval to slovy: „Nebojte, to není covid, to je jen rakovina…“
I ten den našel sílu a četl si v posledním čísle, zůstalo otevřené vedle postele. Nové zůstalo nerozbalené. Otevřu ho a listuji jím. Píšeme do něj s bráchou vzkazy a později ho předávám majiteli pohřební služby. Ať máš co číst. Protože rozloučení bude až další úterý, smějeme se, že ti stihneme předat ještě příští číslo. Vím, že by ses tomu smál, a někde se směješ, s námi.
Se strejdou si posíláme fotky, staré dopisy z dětství, vybíráme hudbu, moc se smějeme i brečíme. Kamarádi připravují řeč na poslední rozloučení, i mejdan, aby to stálo za to. Ve vedlejší záložce mám otevřené parte, vybrala jsem fotku z našeho posledního výletu. Pohled na krajinu Českého středohoří, kde jsi byl taky doma, doplňuju básní ze sbírky, co jsi mi věnoval tehdy k Vánocům:
Do konce věků to samé
Dozrajou, opadají
Jistě se ještě potkáme
Všichni se potkávají
Posledních pár týdnů k nám chodily sestřičky z hospice Nablízku a s úsměvem prozařovaly svými návštěvami každý den taťkovi i nám, za což jim patří obrovský dík. Jsem vděčná, že jsme mohli být do poslední chvíle s ním, že odešel s respektem a úctou. Že jsme ho mohli držet za ruce, tak jako kdysi. Že jsme mu mohli obléci tričko Litoměřický tulipán z orienťáckého závodu, který měl tak rád.
Jednou bude jeden den posledním každého z nás, tenhle byl ten tvůj.
Tak odpočívej v pokoji, vždyť to byl taky náš oblíbený seriál.
Díky, tati, že jsi mi ukázal, co je to respekt.
Autorka je kurátorka, fotografka a především dcera.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
