31A_foto Ivana Svobodova
Lena a Vadym jedou domů.

Linkový autobus vyjíždí v osm večer už z Prahy téměř plný. Cestou přes zastávky na Moravě a v Polsku nabírá další pasažéry a do Lvova, první zastávky na Ukrajině, vjíždí v poledne se všemi sedadly obsazenými. Sedí na nich ukrajinští občané, kteří se vracejí zpátky domů.

„Těšíš se, Vadyme?“ ptá se Lena svého třináctiletého syna a on odpoví, že „moc“. Míříme do Kyjeva, dnešní cílové stanice. Lena Kompanec s Vadymem cestují ve skupině, spolu s nimi jede z Česka domů i Lenina neteř Darja s pětiletou dcerou Sašou. Všichni čtyři mají stejný cíl, z dnešní konečné v hlavním městě se budou přesouvat do Černihivu, města na severozápad od Kyjeva vzdáleného 70 kilometrů od běloruských hranic, o jehož údělu v posledních týdnech psaly noviny po celém světě jako o „humanitární katastrofě“.

Reklama
Reklama

31D_foto Ivana Svobodova
Chrám Proměnění Páně v centru Černihivu

Rodina Leny Kompanec je jednou z tisíců rodin, které v únoru či březnu utekly z Ukrajiny před střelbou, bombardováním, raketami a krutostí Putinových vojáků a teď se vracejí žít v realitě války.

„Je to masivní jev. Před několika týdny se nám nemohli vejít do autobusu lidé, kteří utíkali z Ukrajiny do bezpečí. Teď od dubna jezdíme z Ukrajiny poloprázdní, zato na Ukrajinu máme plno,“ říká ukrajinský řidič Jurij společnosti TransTempo, pravidelné linky mezi Českem a Ukrajinou, při jedné z krátkých přestávek u benzinové pumpy. „A co taky jiného? Tady jsme doma.“

Popovídat si pořádně o tom, co lidi tak brzy po útěku z nebezpečí táhne zpět k životu ve válce a jak takový návrat do válečných zón vypadá, není na konečné v Kyjevě čas. Je půl desáté večer, za chvíli začíná policejní hodina. Ulice musejí být prázdné. Je třeba se co nejrychleji ubytovat. S rodinou Leny Kompanec se domlouváme na setkání druhý den v Černihivu.

Kruté chvíle

Maršrutka, malá dodávka plná lidí, kteří si místo zamluvili na internetu, vyráží z Kyjeva brzy ráno. Je nás v ní jedenáct. Lidé si cestou povídají o tom, že dnes to jde dobře: nedávno to z Kyjeva do Černihivu kvůli válkou zničeným silnicím a nebezpečí min trvalo skoro pět hodin, dnešní tři a čtvrt jsou krásný čas. Před válkou trvala cesta necelé dvě. Silnice jsou stále rozbité, most přes řeku Desnu vedoucí do Černihivu na přímé trase z Kyjeva Putinovi vojáci vyhodili do vzduchu, trasa je částečně improvizovaná, chvílemi jedeme objížďkami po lesní cestě. Čím blíž k Černihivu, tím jsou stopy války za okny patrnější.

„Podívejte, optimisti, myslí, že je po všem, o tom já pochybuju,“ komentuje penzistka Alla obraz za oknem: dva muži mezi troskami domů zkoušejí položit novou střechu na dům s vybitými okny, vykloubenými dveřmi a děrami od střel. I Alla se dnes vrací domů: osmý den války pro ni do ostřelovaného Černihivu přijel syn z východního Kyjeva a odvezl si ji k sobě. Její dům na sídlišti stojí, vedlejší dům je však zničený bombou a požárem, její kamarádka útok nepřežila. Zpět z Kyjeva jede sama – syn narukoval do armády. „Neprosila jsem ho, ať tam nechodí. Plakala jsem tajně. Muži musejí bránit Ukrajinu, chápu to,“ říká paní Alla.

31O_foto Ivana Svobodova
Útočiště dětí při náletech, chodba bytovky.

Čerství navrátilci z relativního bezpečí jsou i manželé, od nichž si v Černihivu pronajímám přes ubytovací aplikaci garsonku. Z útočiště na západě Ukrajiny, kam rakety padaly málo, se Ira a Pavlo Šymkovi a jejich dcera a syn ve školním věku vrátili jen o den dřív. Přemýšleli, jak říkají, o tom, že i když se odtud Putinovi vojáci v prvním dubnovém týdnu stáhli a přímé boje tak po čtyřiceti dnech urputného ostřelování skončily, přece jen Černihiv leží blízko běloruských hranic, od nichž k nim Putinovi vojáci přitáhli. Moc bezpečné místo k životu to zatím není. Na „kříž“, jak říkají, tedy trojmezí, kde se stýká Ukrajina, Bělorusko a Rusko, je to jen 80 kilometrů. Odtud Putin na Ukrajinu stále pálí a ostřeluje ukrajinskou armádu a manželé „nevidí tomu zabijákovi do hlavy“, spoléhat se tedy na to, že se vražedné běsnění v Černihivu nebude opakovat, nemohou. „Ale už jsme museli domů. Zůstala nám tady maminka a babička,“ popisuje Ira Šymko. Babičce je 86 a odmítla se hnout, řekla rodině, že už stejně brzo umře, tak o nic nejde. Její dcera, Iřina matka, zůstala s ní. Žily ve sklepě, a když ruští vojáci ze vzduchu zničili infrastrukturu města a nic nefungovalo, zůstaly bez elektřiny a pro vodu si chodily do řeky, na toaletu do jámy, kterou vykopaly před domem. Takhle tu žili všichni: i pacienti z nemocnice, kteří to zvládli, a personál chodili na záchod do jam. „Moji známou v ten moment nad jámou před nemocnicí zabila kazetová puma,“ říká Ira Šymko.

Vytahuje telefon a ukazuje fotografii další kamarádky, mladé ženy Oleny s novorozenětem. Olena se synem Mišou jsou na ní v bezpečí na západě Ukrajiny. „Než se tam dostali, prožili kruté chvíle. Když Olena rodila, ostřelovali zrovna porodnici. Den po porodu ujížděla se synem z Černihivu. Její auto Rusové ostřelovali, prolétly jím tři střely, Olena i s miminkem vypadly na silnici. Prosila ruského vojáka, aby chlapečka ušetřil, že je na světě jen den, plakala a on na ně nakonec přestal mířit a nechal je žít,“ popisuje Ira, jak začal Mišovi život. „Jistě že se tu i my bojíme, ale co naplat. Musíme doufat, že se sem ta hrůza znovu nevrátí.“

Do pěti let

Na sraz v centru Černihivu přichází Lena Kompanec se svým manželem Vjačeslavem. Ten dobu bojů přečkal kousek odtud, ve vesnici ve sklepě. Ze země coby bojeschopný muž odejít nesměl, muži musejí zůstat připraveni doma.

„Podívejte, jak je to tady krásné a čisté,“ rozhlíží se Lena po parku, slunce svítí skrze listy stromů a odráží se od věže kostela. Čisto tu opravdu je nejen v parku a na hlavním Krásném náměstí s divadlem a zbytky vybombardovaného kina, ale i kousek dál u raketami zničené knihovny a dětské zubní polikliniky či u zbytků hotelu Ukrajina na rohu třídy Míru a třídy Vítězství – suť a střepy jsou odvezeny, všude zameteno. „Černihiv je čistotou pověstný, máme skvělé komunální služby. Lidé od nich opravovali elektřinu, potrubí, uklízeli ulice pořád, i v týdnech, kdy na město padaly bomby, krátery po raketách na silnicích hned zasypávali a zalévali asfaltem,“ popisuje Lena Kompanec. Uklízelo se dál i poté, co Rusové záměrně rozstříleli městské čisticí stroje.

31L_foto Ivana Svobodova
Kráter po bombě u dětské zubní polikliniky, centrum Černihivu.

Bytový dům, v němž manželé Kompancovi žijí, je střelbou netknutý, stopy šrapnelů a tlakové vlny jsou znát na protější základní škole. Na chodbě bytovky, kudy procházíme, se za náletů schovávaly děti. S rodiči tu trávily i noci. Modře natřená zeď je plná kreseb: sluníčko, kytka v květináči, střílející postava, padající bomba s lebkou s překříženými hnáty, kráter v zemi. Doma čeká na rodiče Vadym. Vzpomínají s maminkou v obýváku na Česko a jaká to byla úleva, když po měsíci ve sklepě u babičky v nedaleké Orlivce, kde je dohnaly nálety a střelba, najednou přišli do mírové země. Odjeli jen tak tak. Ze sklepa, kde žilo pohromadě 16 lidí z rodiny, je vytáhla skupina dobrovolníků rozvážejících do nebezpečných oblastí léky. „Po rodinné poradě jsme se dohodli, že mladší děti už musíme dostat za každou cenu pryč, situace se zhoršovala. Od 12. března začaly letecké útoky, padaly bomby a rakety. A 26. března v osm ráno přiletěla čtyři letadla a shodila dvacet bomb. Ten den jsme odjeli směr Česko,“ popisuje Lena.

31G_foto Ivana Svobodova
Jistotu klidu nemají, ale jsou spolu. (Vjačeslav, Lena a Vadym doma.)

Pro člověka zvyklého na mír se zdá zvláštní, proč čekali s odvozem dětí do bezpečí tak dlouho – to se nebáli? „Ale ano, báli. Hlavně zpočátku. To jsme propadali panice. Ale mysleli jsme, že to musí brzy skončit. A časem, když to bouchá pořád, si nějak divně zvyknete, už se bojíte méně,“ říká Lena. Kromě svých dětí vzaly Lena s Darjou na cestu ještě tři děti Lenina bratra, vezli je jejich mamince, která měsíc před válkou odjela do Tábora za výdělkem. Samy pak pokračovaly podle pokynů krajských koordinátorů do hotelu v Českých Budějovicích. Když první dubnový týden skončila přímá agrese vedená ze tří okrajů Černihivu, začaly plánovat návrat. Neuspěchaly to trochu? Přece jen, v Česku měly zajištěno bezplatné ubytování, zdravotní pojištění i finanční podporu, a především klidný spánek, proč se rozhodly vrátit do města kousek od hranic, od nichž přichází smrt? „Bylo nám smutno. A manžel mi zavolal, ať už se vrátíme. Že už je to tu klidnější, Rusové se z okolí stáhli a pomoc Česka že by měl čerpat zase někdo potřebnější, ať tam nezabíráme místo,“ usmívá se Lena. „Myslel jsem to vážně, na jiných místech Ukrajiny jsou teď lidé v přímém ohrožení života, ti by měli přijmout laskavost jiných zemí,“ říká Vjačeslav, „to my už teď snad potřebovat nebudeme.“ „A já jsem rád, že jsem doma,“ usmívá se Vadym z pohovky. „Sice tu ještě nemám kamarády, ale někteří už by se měli vracet příští týden. Na to se těším.“ Z jeho třídy o 34 dětech jich bylo v prvních květnových dnech doma v Černihivu jen deset. „Jistotu, že jsme v bezpečí, nemáme, ale doufáme. Je třeba žít, pomáhat rodičům, zasadit u nich na zahradě brambory a mrkev, být se svou rodinou,“ uzavírá debatu o načasování návratu Lena.

31M_foto Ivana Svobodova
Bomba mu vzala syna i byt. (Oleksandr Ostapovyč Krol)

Projíždíme autem po Černihivu. Zkáza začíná už kousek od centra města. Lena její část viděla, když přijížděla z Kyjeva, část vidí poprvé. „Tady bydlela kamarádka. Tak už se nemá kam vrátit,“ ukazuje na díru v domě, která dřív bývala balkon a zeď. Jedeme kolem sídliště, kde zemřelo při útoku šesti bomb naráz 47 lidí, mezi nimi i rodiče a jejich tři malé děti. Vidíme místa, kde Putin zavraždil lidi, kteří stáli frontu na léky, i lidi, kteří stáli frontu na chleba. Před jedním z polozhroucených, ohořelých paneláků stojí starý muž Oleksandr Ostapovyč Krol a prohlíží si svoji díru do bývalého bytu. Před třemi týdny zahynul při bombovém výbuchu jeho syn Serhij. Zrovna odtud odjelo auto se dvěma mrtvolami, lidi zpod zhroucených domů tu vytahují ještě dnes. Márnice jsou plné. „Hřbitov okupanti taky rozjezdili, náhrobky rozstříleli, chtějí nás Ukrajince zabít i mrtvé,“ říká pan Krol. Rukou máchne směrem k obrovskému kráteru po bombě a rozpláče se:  „Lidé vezmou 500 kilo železa a hodí ho na jiné lidi. Co se to děje?“

War in Ukraine
Domovy vyzáblých černihivských koček. • Autor: Profimedia

Jedeme dál. „Tady bylo obchodní centrum,“ ukazuje Vjačeslav na zbytky stavby, „a tady rozstříleli prázdný fotbalový stadion. Tady byla škola, tady knihovna, tady bombardovali nemocnici,“ dělá mi průvodce po troskách. „Tady to všechno kolem, to byla lidská obydlí. Krásné nové domy.“

Lena si poprvé prohlíží své město v podobě, jakou mu dal Putin v době, kdy tu nebyla. Občas zastavíme a projdeme se. Kolem trosek se všude  vyhřívají vyzáblé kočky, kterým zmizeli jejich lidé. Lena nemluví.

Když jsme zase v autě, Vjačeslav nasadí povzbudivý tón: „To zvládneme. Vyhrajeme. A do pěti let po konci války bude Černihiv zpátky. Zase ho postavíme.“ Lena dál mlčí. V zamyšlení kroutí hlavou. „Žold 53 dolarů za den,“ řekne pak tiše. „A za mrtvého matkám deset tisíc rublů. To jsou tak čtyři tisíce hřiven. Tři tisíce vašich korun. A ani ty vojáky, co nám tohle dělají, nesbírají ze země, povalují se mrtví po Ukrajině a chodí přes ně kočky. To je tak… neuvěřitelné.“

Ještě lépe než dřív

Na samém okraji Černihivu se ukáže, čemu se taky dá říkat štěstí. Rozstřílené zahradě, děrám ve vratech, děrám od střel ve zdi domu, vyskleným oknům, pochroumané střeše. Pokud skrze dům není vidět, pokud stojí a drží. Čtvrť uliček vesnického rázu s domky, jichž hodně zmizelo, byla před třemi týdny první bojovou linií.

31F_foto Ivana Svobodova
Tohle Volodymyrovi přiletělo domů.

V domě s rozstříleným altánem bydlí Lenina sestra a její muž Volodymyr, jejich syn Bohdan a dcera Darja, která se sem právě vrátila s pětiletou Sašou. Ve vratech i v omítce  jsou prohlubně od šrapnelů. Osmnáct šrapnelových střepin skončilo ve Volodymyrových zádech. Z domu ho, krvácejícího, vytáhli ukrajinští vojáci a odvezli do nemocnice, kde mu chirurg odstranil kusy železa z hlubokých ran. Volodymyr tu zůstal po celou dobu bojů. „Zůstal jsem, abych chránil svůj dům,“ říká Volodymyr. Zbraň žádnou neměl, ruští vojáci pár desítek metrů od domu, přestřelky před domem, minomety, granáty, střely tanků – jak by dům bránil, kdyby Putinovi vojáci přišli přímo k němu? „Zkrátka nějak. Byl bych tu. Nemohl jsem opustit domov, dům, ve kterém mám celý život,“ krčí rameny Volodymyr. Ukazuje, co mu přiletělo na zahradu: v jedné ruce drží projektil z těžkého kulometu, ve druhé vybuchlou minu, jednu z těch, které sem chrlil ruský minomet. Díry po střelách a šrapnelech jsou po celém domě. V jejich ulici nikdo nebyl zavražděn, jen jedna sousedka zemřela „na starost“, jak říkají. „Byla stará a tohle trápení s minami a střelbou už nezvládla,“ říká Volodymyr.

31E_foto Ivana Svobodova
Bude boršč. (Zleva Bohdan, Darja a Volodymyr na své zahradě)

Do pochmurného hovoru a rozstřílených kulis voní třešně kvetoucí všude kolem a taky jídlo: Na ohni se tu na zahradě vaří brambory v kastrolu, hrnec s borščem už stojí vedle na zemi. Stále nefunguje elektřina ani plyn, vaří se venku. Zdálky do zahrady dolehne tlumený zvuk střelby, pětiletá Saša sebou trhne. „To nic, to jsou naši, na cvičišti se cvičí noví vojáci,“ uklidní ji dospělí. Darja vypráví, jak se rozhodovala, zda se s dcerou vrátit zpět do země ve válce. „Řekla jsem si, že podruhé to není možné. Doufám, že není. Vím to. Zkrátka není. Bude to dobré. Všechno skončí a vrátí se to, jak to bylo dřív. A bude nám ještě lépe než dřív. Přestaneme se bát. Bude nám dobře,“ odříkává mladá žena slova, jako by je někomu neviditelnému přikazovala.

31H_foto Ivana Svobodova
Cestovatelka Saša je zpátky.

Lena a Vjačeslav musejí cestou domů za Vadymem nakoupit. Najdou otevřený obchod a zjišťují, že ceny šly prudce nahoru. Nakonec odcházejí jen se sáčkem pelmení. „Zkusíme najít něco levnějšího,“ říkají, „kdoví, jak dlouho budeme bez příjmu.“ Lena je zdravotní sestra v ordinaci dětské kardiologie, ale její lékař odjel a bez něj nemá práci. Vjačeslav pracoval ve stavební firmě, ta teď stojí a dlouho bude.

Řeč se ještě stočí k Lenině bratrovi, tomu, jehož tři děti vezla jeho manželce do Tábora. Narukoval jako dobrovolník na vojnu, měli zprávu, že má jet „někam na jih“, a teď nebere dva dny telefon. „Nemá signál, zkoušíme to. Ani rodičům se neozývá,“ říká Lena a pak se široce usměje. Už podruhé dnes slyším někoho říkat zaklínadlo: „Všechno bude dobré. Všechno bude dobré,“ loučí se Lena.

S velkou jistotou

Na pár slov s Vladyslavem Atrošenkem, starostou rozbitého Černihivu, je potřeba si několik hodin počkat na chodbě radnice. Má toho teď ve válce moc. Rozhovory s obyvateli města jednotně potvrzují názor manželů Kompancových, a sice, že Černihiv „má nejlepšího starostu na světě“. Vladyslav Atrošenko při obklíčení Rusů nafasoval zbraň a sdělil občanům, že když bude třeba, půjde do první linie. To nakonec nebylo nutné, ale obyvatelé věděli, že je kdykoli připraven to udělat. „On a Zelenskyj ukazují všem, co je to Ukrajina a Ukrajinci,“ říká před radnicí mladá žena Jelyzaveta, která se sem před pár dny vrátila z útočiště v Polsku. „Díky takovým zvítězíme.“ Vladyslav Atrošenko ve své pracovně říká, že zbraň má u sebe i teď. A vzpomíná na první dny agrese v Černihivu, kdy se ve městě tvořily dvě fronty: jedna odjížděla pryč a druhá si šla pro samopal k obraně města. „Nebyli jsme na ten útok v prvních dnech připraveni. Mnozí neuměli střílet a jistota smrti v boji proti ruské armádě se blížila stu procentům. To jsme všichni věděli, to jsme přijali,“ říká starosta. „Měli jsme v rukou jen kalašnikovy a všude kolem byla ruská armáda s tanky a těžkými zbraněmi. Prováděli velmi aktivní minometné ostřelování, chtěli vtrhnout do města,“ popisuje starosta. Byl to pro něj, jak říká, velmi dramatický moment: vidět občany, jak jdou odhodlaně na smrt. I jeho smrt byla pravděpodobná, měl zprávy od zpravodajských služeb, že o něj tu rozhodně jde. Čtvrtý den války vrhli Rusové bomby do centra města, jednu z nich cílili na radnici, ale netrefili se – odnesla to historická budova kina těsně vedle. „Jak jsem se chránil? No nijak, to nejde. Musel bych opustit město. A to jsem nemohl, musel jsem zůstat s lidmi. Nikdo z mých předchůdců za 1300 let město v klíčových chvílích neopustil, nemohl jsem zklamat lidi ani své předky, kteří město vždy chránili,“ říká starosta. „Přijal jsem tehdy v únoru pevně princip, že je lepší zemřít se ctí než žít beze cti. A spousta lidí v Černihivu ho přijala také.“

Pravděpodobnost smrti se blížila stu procentům. Přijali to.

Tweetni to

Putinovi se nepodařilo do města proniknout, jeho vojáci jej alespoň proměnili v trosky – starosta odhaduje, že z více než 60 procent – a zanechali za sebou spoustu mrtvých. Podle Atrošenkových údajů zemřelo rukou ruských vojáků ve městě 314 lidí, z toho 16 dětí, a dalších 772 obyvatel města zemřelo kvůli nedostatečné lékařské péči či podchlazení. „I moje babička zemřela, neunesla ten stres,“ říká starosta. Ví, že do města se pomalu vracejí lidé, ale na rozdíl od starosty Kyjeva Vitalije Klička jim nechce doporučovat, ať to zatím nedělají. „Nebudu dávat žádná doporučení. Na jednu stranu hrozí nebezpečí, že se útok bude opakovat, z tohoto pohledu je riskantní se vracet. Na druhou stranu čekání na konec války může být opravdu hodně dlouhé, nemusí skončit nikdy. V duši si samozřejmě přeju, aby byli všichni lidé zase tady.“

31K_foto Ivana Svobodova
Vladyslav Atrošenko, podle občanů „nejlepší starosta na světě“.

Před válkou žilo v Černihivu 290 tisíc lidí. Měsíc po začátku Putinovy agrese zůstávalo ve městě podle údajů radnice necelých 90 tisíc lidí. Na začátku května už jich tu je přes 150 tisíc. „Je ale jasné, že minimálně deset procent lidí už se sem nikdy nevrátí,“ domnívá se starosta.

Co je odvaha

Týden po návratu do Černihivu už mají manželé Kompancovi práci: Leně se vrátil její lékař, Vjačeslav chodí lidem pomáhat s opravou domů. Lenino zaklínadlo pomohlo: bratr se ozval, je na výcviku, brzy zamíří s armádou do Oděsy. Další pasažéři, s nimiž jsem se seznámila v autobusu na lince Praha–Kyjev, už se znovu úspěšně zabydleli tam, odkud nedávno utekli před smrtí. Mladá lékařka Julija Serebrjakova je ze Svitav zpátky v Charkově, posílá rozesmátou fotku se svým kocourem. Na Charkov dál padají rakety. Odmítá, že je odvážná: „Kdybych byla odvážná, neutekla bych. Jsem lékařka. Lékaři nemají co utíkat,“ říká. Psycholožka Aňa se synem s poruchou autistického spektra, která vysedla v Žytomyru, se v rodném Malynu sblížila se sousedy a sázejí spolu zeleninu, aby bylo co jíst, kdyby zase bylo hůř. Malířka Julija Čebel hlásí z Boryspilu, že synu Tymurovi návrat přidal na náladě. Řidič Jurij společnosti TransTempo veze z Prahy další plný autobus a těší se, že si svoji chatu v Hostomelu určitě jednou postaví znovu.

Restaurace na třídách Vítězství i Míru v Černihivu podávají obědy, otvírají další kavárny. Všude po městě rozkvetly tulipány. Lidé přivírají oči a nasávají starou známou vůni černihivského jara.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Ivana Svobodová

redaktorka

Ivana Svobodová

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte