Ubi pus, ibi evacua

Kde je hnis, tam ho vypusť! Nekompromisně. Zlaté pravidlo z dřevních dob chirurgie. A dodnes platí. Je to jediná možná prevence toho, aby se absces lokálně dále nerozšířil. Nebo aby nezpůsobil celkovou otravu krve. Pane primáři, mám tady případ, říká nejmenovaný mladý kolega. Pacient má takovou divnou bouli. Vyšetřil jsem ho, prohmatal. Je to měkké, zdá se to vyplněné tekutinou, bolí to, je to zarudlé a teplé na omak. Když jsem si o tom četl v knížkách, vypadá to na absces. Ale raději jsem udělal všechna myslitelná krevní vyšetření, rentgen i CT. Tam to také vypadá na absces. Ještě bych pacientovi naplánoval magnetickou rezonanci. Víte, je to ošemetná věc v komplexitě současné medicíny. Věc velice delikátní, která vyžaduje konsenzuální přístup. V rámci toho bych navrhoval podat antibiotika, léky proti zánětu, ledovat, sledovat, zvažovat… Kolego! zařve brunátný primář, a vy jste chirurg, že? Tak do háje s dalším vyšetřením. Odložte knihy, přestaňte se radit, vezměte nůž, chladnokrevně naplánujte řez a už řežte, sakra!

Stejně jako do medicíny nám i do našeho světa pronikla komplexita, se kterou je nutné umět zacházet. Na jedné straně nám umožňuje zdravotní problém nahlížet z mnoha stran a souvislostí. Hloubka znalosti problému nabízí dosud netušené možnosti řešení. Na druhé straně by ale neměla ovlivňovat efektivní a rychlé řešení problému, který je nejpravděpodobnější. Každému z nás se to někdy stane. Vidíme jasně problém i řešení, a přesto ještě provedeme několik…