I když se to nezdá, je to možná nejvlivnějších deset minut české kultury. Žádný jiný televizní formát nezasáhl tolik generací a nezformoval tak silně jejich výtvarné cítění a vkus. Obecně spíše pozitivně – a to dokonce i v době, kdy se v Československu ledacos šidilo a za měřítko hodnoty byly v kultuře brány neuvěřitelné podivnosti. Večerníček, který se objevil na scéně v šedesátých letech, představoval v oficiální státem garantované kulturní produkci relativně svobodný prostor, kde si své dovednosti pilovali téměř všichni tuzemští animátoři, a diváci tak často sledovali netradiční obsah v kvalitě, s níž se jinde nesetkávali a která si v ničem nezadala se světem. „Když šli za normalizace Včelí medvídci, byli pro nás Pán prstenů. Naprosto nečekaný, komplexní fantastický svět,“ říká literární historik Petr A. Bílek.

Tuzemská kulturní instituce zároveň v uplynulých třiceti letech žila spíš ze svého renomé. I proto, že animovaná tvorba pro děti ztratila po revoluci prestiž a hlavní producent Česká televize v rámci tvorby pro děti víc investuje do původních hraných pohádek než do nákladné animace. Tak dobře jako v sedmdesátých či osmdesátých letech už na tom Večerníček nikdy nebude. Čerstvý pokus nazvaný Mlsné medvědí příběhy mladých autorek Kateřiny Karhánkové a Alexandry Májové, který právě běží v České televizi, však naznačuje možnou cestu k oživení tradičního formátu. Jeho porevoluční příběh je zároveň i příběhem o tom, co se vlastně…