I když vláda Andreje Babiše potvrdila přípravu na zavedení povinného očkování a premiér zmínil možnost omezit ho na skupinu občanů starších padesáti či šedesáti let, do uzávěrky Respektu Babišův kabinet žádný definitivní plán nepředstavil.
Jak z veřejných diskusí vyplývá, rozhodně jde o velmi citlivé téma, které rozděluje tuzemskou společnost i politickou scénu. Z hlediska práva se však jedná o otázku, na kterou už máme poměrně jasnou odpověď od roku 2015. A podle právních expertů se na ní ani dnes nic nemění.
Chránit veřejné zdraví
Jestli náš právní systém umožňuje nařídit občanům povinné očkování, posuzoval před více než šesti lety sám Ústavní soud. Vše začalo, když rodiče nezletilé dcery dostali pokutu za to, že své dítě odmítli naočkovat jednou z povinných vakcín. I když není jasné, o jaké očkování se přesně jednalo, víme, že ho ministerstvo zdravotnictví uvedlo ve své vyhlášce a odkázalo se přitom na „silnější“ zákon o ochraně veřejného zdraví, který rezortu umožňuje nařídit některá očkování proti „závažným infekčním onemocněním“ bez možnosti volby občana. Případ se posléze dostal až k ústavním soudcům, kteří v obecné rovině posuzovali soulad očkovací povinnosti s ústavou a ochranou lidských práv. Konkrétně zkoumali, jestli stát může nařídit, aby si jeho občané museli nechat vpíchnout ministerstvem předepsané očkovací látky.
Ústavní soudci dospěli k závěru, že existence povinného očkování je v našem státě v pořádku. Jak se píše ve zmíněném rozhodnutí, zvítězil argument ochrany veřejného zdraví jako základního faktoru, proč jsou v některých případech očkování, která zabraňují šíření nemocí a minimalizují těžké průběhy, potřebná a žádoucí. Oproti rozhodnutí jasné většiny Ústavního soudu se vymezila v tzv. odlišném stanovisku nyní končící ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková, ale ani ona nezpochybňovala, že povinné očkování je v určitých případech namístě. Její námitky směřovaly spíše k formálnějším požadavkům – že očkovací povinnost by měla být stanovena v zákoně, a nikoli pouze ve vyhlášce, protože ji přijímá pouze vládní kabinet, a neprochází tak debatou v obou komorách parlamentu jako v případě běžného zákona. Nebo že výběr dávkování či konkrétní vakcíny by měl být u některých „dětských“ očkování ponechán po konzultaci s lékaři na výběru rodičů.
Ústavní soud svůj vstřícný postoj k očkování potvrdil i v následujících letech. A stejný pohled – že české právo umožňuje povinné očkování – v současné chvíli zastává také nejdůležitější lidskoprávní instituce, Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.
Vztahuje se však názor vyslovený v rozhodnutí z roku 2015 na poměrně specifickou covidovou pandemii? Podle expertů na ústavní právo o tom nelze pochybovat. „Rozhodně není čas na nějaké ústavní revolty. Povinné očkování není v rozporu s ústavou, navíc tenkrát se rozhodovalo v klidné epidemiologické situaci. Neumím si v dnešních podmínkách představit, že by Ústavní soud v případě covidu rozhodl jinak,“ říká bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová.
Ústavní soudci v případě povinného očkování mezi sebou „poměřují“ dvě v ústavě uvedená základní práva. Na jedné straně už zmíněnou ochranu veřejného zdraví, například v podobě snahy naočkovat co nejvíce lidí, aby se nepřeplnily nemocnice a zdravotníci mohli řešit i jiné zdravotní problémy, nebo aby se zabránilo šíření viru a nemuselo se přistupovat k alternativním opatřením, jako je lockdown. Na druhé straně je právo na soukromí a s tím související tzv. právo na tělesnou integritu coby princip, který říká, že bez svého souhlasu nemůže být člověk nucen podstoupit lékařský či jiný zákrok.
„Z ochrany zmíněných práv existují výjimky, pro které musí být silné důvody. U této pandemie z vědeckých studií víme, že se jedná o velmi nakažlivý virus, s poměrně vysokou úmrtností a rizikem přenosu. Takže zásah do tělesné integrity v podobě očkování se nejeví jako tak zásadní, aby převážil ochranu veřejného zdraví,“ vysvětluje profesor ústavního práva z pražské právnické fakulty Jan Wintr.
„I kdyby se musely možná nově řešit morálně-filozofické otázky, jako je autonomie dospělého člověka oproti předchozím případům, kdy v posuzování dominovalo očkování u dětí, jsem přesvědčený, že by právě kvůli povaze současné pandemie povinné očkování ústavním přezkumem určitě prošlo,“ říká Ladislav Vyhnánek, právník z brněnské katedry ústavního práva, s tím, že ústavní soudci by se při rozhodování mohli opřít o vědecké a epidemiologické studie.
Znovu k Ústavnímu soudu?
Méně jasno je nicméně v otázce, jak a pro koho očkovací povinnost uzákonit. Vláda Andreje Babiše zatím s definitivním tónem spíše mluví pouze o povinném očkování pro nejohroženější skupinu, a to starší lidi, kteří podle dostupných statistik končí v nemocnicích a s těžším průběhem nejčastěji. Druhou variantou, kterou nelze vyloučit, je povinnost nechat povinně naočkovat všechny.
Podle názorů oslovených právníků by obě varianty byly v souladu s ústavou, nicméně bude záležet na jejich odůvodnění. Ministerstvo musí v takovém případě například doložit data o stavu pandemie, studie věnující se vlivu očkování na snížení přenosu a úmrtnosti nakažených. A pokud bude platit povinné očkování jen pro některé skupiny, je nutné srozumitelně vysvětlit, proč zrovna ony.
I proto by podle Elišky Wagnerové všeobecná povinnost z právního pohledu byla vhodnějším řešením. „Ve chvíli, kdy si totiž začnete hrát s různými skupinami, budete muset velmi pečlivě vysvětlovat nejen to, proč zrovna tato skupina ano, ale především proč jiná už ne,“ říká bývalá soudkyně s tím, že ministerstvo zdravotnictví se navíc během pandemie v odůvodňování přijatých opatření zatím příliš neosvědčilo. „Vybrat poctivě a řádně tu konkrétní část občanů, aby se na někoho nezapomnělo nebo aby se nezahrnul někdo, u koho stačí mírnější prostředek, a vše tak prošlo bez problémů u soudu, je velmi složité,“ říká Wagnerová.
Jak naznačují slova Elišky Wagnerové, pokud by vláda očkovací povinnost schválila, může tato úprava opět skončit u Ústavního soudu. Existují veskrze dvě možné cesty, kdy by ústavní soudci museli povinné očkování přezkoumat. Ten, kdo by se nenechal naočkovat, páchá přestupek a hrozí mu pokuta v hodnotě až deset tisíc korun (nelze ji uložit opakovaně). Proti povinnému očkování se tak může bránit občan protestující proti udělené pokutě – nejprve je ale potřeba projít kolečkem u správních soudů, což může trvat až šest a více měsíců. Je proto pravděpodobnější, že se na Ústavní soud rychleji obrátí skupina poslanců nebo senátorů s tím, že žádá o zrušení povinného očkování proti covidu.
I proto někteří oslovení právníci zmiňují, že ačkoli by k zavedení povinnosti stačila změna vyhlášky ministerstva zdravotnictví, do které by se pouze přidala další položka týkající se očkování proti nemoci covid-19, je strategičtější nalézt podporu pro takový krok napříč politickou scénou – a odít povinné očkování proti covidu do zákona. „Všichni cítíme, že povinné očkování polarizuje společnost, a svěřit rozhodování jen exekutivě mi přijde problematické,“ říká k tomu Ladislav Vyhnánek. „Proto si myslím, že by se měl raději změnit zákon, který společně odsouhlasí obě komory. Tak zásadní věc by se neměla rušit za půl roku, protože například přijdou noví politici.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
