Byl to doják

Kolikrát jste se při sledování evropské politiky dojali?

Realita unijního vyjednávání s sebou nenese hluboce lidské příběhy plné univerzálních emocí a výjimek je jako šafránu. Ale občas nastanou.

Uplynulý týden se loučila Angela Merkel s Emmanuelem Macronem. Francouzský lídr s manželkou Brigitte pozvali kancléřku a jejího muže do středověkého srdce Burgundska, do Beaune. Oba páry se prošly městem, kde François Mitterrand s Helmutem Kohlem v roce 1993 vyzvali k další integraci Evropy, dali si víno a Macron pak předal odcházející vrcholné političce Řád čestné legie, nejvyšší francouzské státní vyznamenání. Také zarámovaný protokol, kdy byla Angela Merkel poprvé součástí oficiální německé delegace do Francie – bylo to v roce 1990, tehdy se čerstvě stala poslankyní –, a několik dalších pamětních dokumentů.

Když bylo vše předáno a podepsáno, kancléřka se v historickém sále radnice napřímila, Macron ji pohladil po zádech, ona mu stiskla rameno a natočila se k publiku na znamení konce ceremoniálu. A tehdy to nastalo. Oba lídři se na sebe podívali a věděli, že tohle je konec. Konec bezesných nocí a nekonečných hodin na evropských schůzkách, telefonátů, zpráv, mírnění vzájemné iritace a hledání cest pro celou Evropu. Možná se chtěli obejmout, ale v hlavě jim běžela omezení kvůli covidu. Hlavně na Macronovi, zvyklému na letmé polibky na přivítanou a při loučení, bylo vidět, že váhá, co může udělat.

Nakonec to vyřešila Angela Merkel. Naklonila se, zlehka se k němu přitáhla…