Potřeboval jsem jen zjistit, jaké bude počasí. Blížila se bouřka, zvedal se vítr. Aplikace v telefonu mi nabídla, abych se podíval na jednu z webkamer v sousední čtvrti a zhodnotil bouřku v jejím epicentru. Tím začal můj epochální výlet.
Tolik webkamer ke sledování počasí! Z deštivé pražské křižovatky jsem se dostal na Sněžku, pak na Klínovec nebo do Aše. Obyčejná ulice, mizerná kvalita. Jeden rozpixelovaný obrázek za minutu. Člověk si musel spoustu věcí domýšlet. Kamera v Ústí nad Orlicí nedávno spadla. Poslední snímek visel na webu ještě dlouho: kus chodníku a kráčející nohy, někde v pozadí slunce. Líbil se mi paradox webkamerového cestování. Mám možnost vidět, co se děje v pří- mém přenosu stovky kilometrů ode mě, ale většinou jsou to samé banality. Člověk s igelitkou na Piazza San Marco.
Jak už to na internetu chodí, za pár kliků jsem cesto- val po celém světě. Podzimní večer v Boccadasse. Kousek moře poblíž Piazza Nettuno je sevřený kaskádou starých domků s okenicemi a terasami, kolem chodníčky a schodiště. Kdosi stoupá po schodech, v uličce se mihne jeho stín. Někdo sedí ve tmě, těsně na hranici studených mořských vln. V repráčcích to šumí a chrastí. Nejde poznat, jestli jsou to cikády, nebo digitální glitche. Pak si všimnu divné věci. Stejný výjev se mnou sleduje 364 lidí.
Tolik? Nemají nic lepšího na práci?
„Pište o obyčejných věcech,“ řekl spisovatel Georges Perec. Ale co je obyčejné? Webkamery sledující počasí mi přišly obyčejné až do chvíle, než mi došlo…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
