Pohřeb začíná za hodinu. „To stihnu ještě jednou,“ říkám si a obracím se znovu s vozíkem na pilu pro dřevo. Rychlá sprcha, kvapně si upravuji oblek, voňavka. Po cestě nabírám ségru a přesně na čas přijíždíme před táborské krematorium, kde už se to hemží příbuznými.
S některými se setkáváme jen na pohřbech, je fajn je zase všechny vidět.
V létě jsme se náhle museli rozloučit s naší drahou pratetou ze Sezimova Ústí, která by letos v září oslavila 91. narozeniny. Nevím, kdy a jak to přesně vzniklo, ale u nás v širší rodině o ní nikdo nemluvil jinak než o „tetě Celestýně“, i když to její občanské jméno nebylo.
Pocházela ze čtyř dětí z venkovského prostředí první republiky. Jedním z jejích sourozenců byl můj děda Václav. Rodová větev z Bystřice u Benešova, kterou v 19. století založil napoleonský voják, který se zde při jednom z nekonečných tažení Evropou usadil a namluvil si české děvče. Dominantním znakem této části rodiny jsou černé vlasy a výrazné modrošedé oči. Máme je v širší rodině skoro všichni, i naše děti Kryštof a Klára. Měla je i Celestýna. Velké, kulaté, upřímné.
Mladý a možná až příliš pozitivní farář v zamlžených brejličkách začíná vzpomínkovou řeč. Asi to bude hodně dlouhé. Zažil jsem několik vesnických pohřbů s nekonečným obřadem a spíše jen náhodou jsem sám mluvil na pohřbu své babičky Marie, když se těsně před obřadem ukázalo, že polský farář dostatečně nerozumí vzpomínkovému textu, který dostal napsaný. Společně s bratranci a strýci jsme babičku vynesli v rakvi z kostela. Kdo z modrookých chtěl, mohl se s tetou Celestýnou rozloučit v otevřené rakvi, jev v našem prostředí asi již jen velmi vzácný, ale například na nedalekém Balkáně v rámci rituálu loučení zcela zásadní.
Prohlížím si obří kupu květin před rakví. Celestýna pro mě byla od dětství podvědomě ztělesněním dobra. Šetrná a pokorná generace lidí, která prožila válku a mnohdy i nelehký život v komunismu. S úsměvem v koutku vzpomínám, že pokaždé když pekla buchty ve své malé pícce v kuchyni, kterou zároveň i topila, schovala si papírový pytlík od mouky a do něj nám pak buchty dávala. Pekla nadmíru skvěle, její vánočku, která byla jistě tou nejlepší na Táborsku, už bohužel letošní Vánoce neochutnáme. V době, kdy jsem jako kluk chodil do školy v Táboře, jsem ji často potkával na hlavním autobusovém nádraží. Někdy jsem měl pocit, že tam na mě jen tak číhá, aby mi mohla zase něco dobrého dát. Pravidelně jsem ji navštěvoval před Vánoci. V podvečer vždy už ležela v posteli a poslouchala v rádiu vánoční mši z Vatikánu.
Poslední dva roky působila smutně. Covid jí přetrhl kontakty s vrstevnicemi a pravidelné schůzky u Jednoty. Krizové období vrcholu nákazy přečkala v letošní zimě po operaci zlomeného krčku v nemocnici. Do života se vrátila, zrehabilitovala, rozchodila se. Zemřela náhle v poslední červencový den, tiše ve spánku…
Obřad je nakonec dlouhý tak akorát. Poslední song, opona se zavírá a s ní i jeden příběh života. V tomto případě naplněný měrou vrchovatou. Loučím se s příbuznými, vzájemné poplácání, objetí, poslední slzy. Musím jet, společného oběda se tentokrát neúčastním.
Pravidelné setkání tlupy modrookých beru jako nezbytný pravěký rituál, který je v tradiční podobě řadu let na ústupu. V hlavním městě je již téměř polovina pohřbů bez obřadu. Některé rituály tiše slábnou, jiné se vrací. Dělat však mezi nimi rozdíly podle emočních pólů vnímám jako velkou chybu, která naše vědomí stále více oslabuje.
Večer načínám bílé a probírám se fotografiemi z domácnosti pratety Celestýny. Jeden ze zanikajících mikrosvětů, jsem rád, že jsem ho tehdy zachytil.
Měl jsem ji zkrátka moc rád a jsem si jistý, že na druhém břehu už na mě zase někde číhá s buchtami v pytlíku od mouky…
Autor je biolog.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
