James Watt in his Glasgow workshop
Zrození kolektivní inteligence. (Rytina zobrazuje skupinu vědců, jež se shromáždila v dílně Jamese Watta na univerzitě ve skotském Glasgow. Právě v tomto prostředí byl vzájemnou spoluprací zdokonalen parní stroj, který stál na počátku průmyslové revoluce.) • Autor: Profimedia

Když letos v únoru slavil německý týdeník Die Zeit pětasedmdesáté narozeniny, napsal šéfredaktor listu Giovanni di Lorenzo úvodník, ve kterém zařadil mezi největší hrozby pro západní svět omezení svobodné diskuse. Připomněl několik případů amerických novinářů, kteří byli propuštěni proto, že se jejich texty nějak dotýkaly menšin. Podle di Lorenza se někteří redaktoři bojí psát, co si myslí. „Jak lze důvěřovat médiu, jehož vlastní zaměstnanci se domnívají, že některé názory je lepší zamlčet?“ ptá se.

Letos v létě vyšla kniha The Constitution of Knowledge: A Defense of Truth (Ústava znalostí: Obrana pravdy) od Jonathana Raucha, která je jedním z nejkomplexnějších a nejzajímavějších příspěvků do debaty. Z velké části se věnuje především Spojeným státům, ale tamní univerzity a média stále patří k tomu nejlepšímu na světě. Řada zachycených jevů navíc trápí i nás.

I když je kniha v mnoha ohledech znepokojivá, při jejím čtení zároveň roste obdiv k obyvatelům této planety. Povedlo se jim úžasné dílo – vytvořili si jakýsi centrální mozek lidstva. Ten se však ocitl v ohrožení. Zachránit ho může každý z nás.

Něco se děje

Všichni, kdo se pohybují ve veřejném prostoru, vnímají, že se něco děje. Na jedné straně se zdá, že se ztratily veškeré zábrany v tom, co je možné nahlas vyslovit. Sílí konspirační teorie, přibývá vulgarismů, přepisuje se historie, lže se – a to všechno bez nutnosti nést za to následky.

Na straně druhé ale možná víc než kdy v minulosti zaznívá, že jsou věci, které se říkat nesmí. Ve výrazech veřejných osobností se hledají nevhodná slova, sledují se jejich fotky, zda na sobě neměly něco, co by se dotýkalo nějaké menšiny (třeba sombrero), zkoumají se i několik let staré tweety, jestli tam není něco, co by dokázalo u dotyčných jejich pocit nadřazenosti. To vše ve snaze „nezraňovat“ druhé, slabší.

Jakkoli se může zdát, že jde o dva zcela odlišné světy, jeden bez druhého by nemohl existovat. Vzájemně se přiživují. Rauch připomíná, že například levicová oblíbená fráze o „bílých privilegovaných mužích“ je pro tvrdě pracující dělnické bílé muže naprosto nepochopitelná. Nikdy privilegovaní nebyli, mají naopak pocit, že na ně všichni zapomněli. Jsou špatně placení, pokud vůbec práci mají. Jejich povolání, která v minulosti poskytovala jistotu jejich rodičům i prarodičům, mizí vlivem globálních změn ze scény. Když jim tedy někdo říká, že jsou privilegovaní, berou to jako osobní útok. A hledají ty, kdo je budou proti těmto útokům bránit.

„Nepravda se šíří výrazně dál, rychleji, hlouběji a šířeji než pravda.“

Tweetni to

Debata se většinou vede z ideologických pozic, takže zatímco jedni varují před „trumpismem“ (využíváním lží, dezinformací a oslabováním institucí) nebo obecněji pravicovým nebezpečím, druzí burcují proti „cancel culture“ (volání po potrestání těch, kteří mají špatné názory), levicové hrozbě. Jonathan Rauch ukazuje rizika obou, a to i právě proto, že jsou provázaná.

V jaké situaci je dnes Amerika? Prezident Donald Trump nastolil zcela nový přístup k pravdě. V rozhovoru z roku 2004 popsal svůj obdiv k týmu George W. Bushe, který dokázal v prezidentské kampani téhož roku zcela otočit téma válečného hrdinství. Zatímco jeho tehdejší soupeř John Kerry bojoval a hrdina byl, Bush se nikdy ve válce neukázal. Na konci kampaně to ale vypadalo téměř opačně. To bylo podle Trumpa „naprosto geniální“ a zřejmě tehdy pochopil, kudy vede cesta k moci.

Se stejným principem pracoval i během vlastní kandidatury a poté ve funkci prezidenta. Velmi často a velmi evidentně lhal, a to i v takových detailech, které si mohl každý ověřit (například jestli pršelo během jeho inaugurace). „Nerozlišovali mezi pravdou a lží nebo mezi velkou a malou lží, protože jejich cílem bylo zbavit veřejnost schopnosti rozlišovat,“ uvádí Rauch.

Věděli to všichni, kdo chtěli: v jednom jediném Trumpově proslovu novináři našli na 100* lží či nepřesností. I proto tak často útočil na média. Redaktorovi CBS v roce 2018 řekl: „Víte, proč to dělám? Dělám to proto, abych vás všechny zdiskreditoval a ponížil, takže když o mně budete psát negativní články, nikdo vám nebude věřit.“

V kontrastu ke světu, kde je možné veřejně klidně lhát a každý si může říkat, co chce, zachycuje Rauch mediální a akademickou sféru, která je stále opatrnější a opatrnější. Cituje různé profesory a studenty, kteří mu sdělují, že se bojí mluvit o čemkoli kontroverzním, protože by mohli být nařčeni, že se dotkli něčích pocitů. Novináři i veřejní intelektuálové dostali několikrát výpověď, protože se na ně vrhl „davový“ soud.

Klima se i pod vlivem těchto lidí mění. Kniha cituje mezi mnoha dalšími výzkumy z roku 2019, který zjistil, že „více než dvě třetiny (68 procent) amerických vysokoškolských studentů tvrdí, že klima na jejich škole brání studentům vyjadřovat své skutečné názory, protože by je jejich spolužáci mohli považovat za urážlivé“.

Podstatou Rauchova sdělení je, že oba přístupy ničí to nejcennější, co lidstvo má: svobodu myšlení. Lidstvo se dostalo tak daleko, protože našlo pravidla, jak vést a korigovat debatu. Jak sdílet a ověřovat informace, které se postupem času stanou obecně přijímanou pravdou. Díky tomu mimo jiné ubylo válek a naopak přibylo vědeckých objevů.

Způsob dnešní debaty, ovlivněné sociálními sítěmi, proměnou médií, narušením autority institucí a zpochybněním existence pravdy, nás dostává do situace, která narušuje naši schopnost hledání shody a kompromisu. Abychom proto pochopili, co se to děje s cancel culture či trumpismem, musíme zamířit trochu hlouběji do naší mysli – a i do naší minulosti.

1_obalka_R38
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením čísla nebo předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

I. Zadejte své údaje a zvolte způsob platby

Předplatné bude automaticky prodlužováno. Funkci můžete kdykoli zrušit.

Rychlá online platba

Odesláním objednávky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Máte dotazy ohledně předplatného? Neváhejte nás kontaktovat na predplatne@economia.cz nebo +420 217 777 888 (každý pracovní den 
od 7.30 do 17.00, mimo pracovní dobu je k dispozici záznamník).

Platbu kartou i on-line platbu zabezpečuje
Uvedené ceny jsou včetně DPH.

1_obalka_R38
Odemkněte tento článek
Získáte přístup ke všem 43 článkům z tohoto vydání.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Erik Tabery

šéfredaktor

erik_novy
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2191

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte