51A_foto Milan Jaroš
Olmo Omerzu

Tento rozhovor je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.


Reklama
Reklama

Baví vás chodit do kina?

Po koroně mě to začalo hodně bavit.

Předtím ne?

Měl jsem období, kdy jsem chodil do kina strašně moc. Během studií na FAMU to pro mě bylo takové útočiště, byl jsem v Praze sám, daleko od domova v Lublani, a do kina jsem chodil denně. Poslední dobou před epidemií jsem ale chodil nějak méně. Ostatně myslím, že kino v té formě, jakou známe dnes, už tu možná zas tak dlouho nebude. Kinematografie bude srovnatelná s operou: filmy budou mít své věrné diváky a kina budou existovat, ale ne v takovém rozměru jako dnes.

A bude do nich stejně jako na operu chodit elitnější publikum?

Ano. Naznačuje to i současný trend, kdy se návštěva kina propojuje s nějakým dalším zážitkem, gastronomií, koncertem a podobně. Navíc lidé si během pandemie zvykli na domácí formy promítání filmů a vyhovuje jim to. Dnes si můžete domů pořídit i projektor, který je srovnatelný s plátnem v artovém kině.

Když skončila karanténa a kina se znovu otevřela, nebál jste se do nich jít?

Když se kina otevřela, byl jsem zrovna v porotě na maďarském festivalu krátkého filmu a ještě jsem nebyl očkovaný. Maďarsko tehdy bylo pro cizince úplně zavřené, já měl to štěstí, že jsem měl na pracovní výjezd zvláštní povolení. Kina tam byla plná, pokud byl člověk naočkovaný, nemusel mít roušku. Chvíli jsem z toho měl dost zvláštní pocit. Byl jsem v cizině a nechtěl jsem s koronavirem uvíznout někde v hotelu. Ale to se velmi rychle změnilo a bát jsem se přestal.

Pandemie vypukla během natáčení vašeho nejnovějšího filmu Atlas ptáků, který právě teď vstoupil do kin. Natáčení stojí spoustu peněz, přepadla vás úzkost, že o ně přijdete?

No samozřejmě. S rozpočtem jsme vůbec nebyli připraveni na pandemii. Navíc pro mě jako režiséra bylo důležité, aby mezi herci během natáčení fungovala ideální atmosféra – a najednou do toho přišla vynucená pauza, o které nebylo jasné, kdy skončí. Obrovskou překážkou také bylo, že film natáčeli velmi známí herci, takže byli všichni zabukovaní až na rok dopředu. Nikdo nejdřív nechtěl kvůli pandemii rušit nebo odkládat termíny, všichni doufali, že to třeba zase zítra povolí.

Ale pak se to táhlo několik měsíců.

Jako filmaři jsme dostali po dvou měsících výjimku. Museli jsme se neustále pohybovat v rouškách, což při natáčení kontaktního filmu, kde na sebe herci hodně reagují, dost ztěžovalo situaci. Ale naštěstí už jsme byli rozehraní z těch tří týdnů před pandemií. Víc jsem se bál, aby do natáčení hercům nevlezl nějaký jiný projekt, který by je odpojil od našeho snažení. A to se nestalo.

Nemám rád velké emoce

Atlas ptáků vůbec pronásledují zvláštní náhody. Začíná záběry z války v Afghánistánu, která skončila těsně před jeho premiérou. Překvapilo vás tohle načasování?

Film měl premiéru na karlovarském festivalu. Pár dní před jeho zahájením se začali Američané z Afghánistánu stahovat, zrovna když jsem na technické projekci v Praze kontroloval kopii, kterou jsme posílali do Varů. Zajímá mě, jak bude film fungovat teď, když příběh dostal nový rozměr. Jedna z jeho linií vychází z faktu, že ke zneužívání důvěry žen na internetu se masově používala historka, že člověk, s nímž navázala kontakt, je voják v Afghánistánu. Takže si nemohli volat a jenom si psali zprávy. V něčem je to takový sto let starý příběh: žena čeká na muže, který je ve válce, posílá jí pravidelně dopisy a tím se její láska k němu prohlubuje, protože se může neustále vracet k jeho textům. Stejně to funguje i dnes, kdy jsou jejich vzkazy uvězněné v moderní technologii a kdy na druhé straně může být někdo úplně jiný, než za koho se vydává. Takže nevím, jaká nová historka se bude muset vymyslet teď, když vojáci z Afghánistánu odjeli.

Člověk před rodinou neuteče. Nevěřím situacím, kdy lidé třeba řeknou: „Už nejsi můj otec!“

Tweetni to

Atlas ptáků je váš čtvrtý celovečerní film, ale širší divácká obec vás možná zaregistruje vůbec poprvé, protože v něm hraje populární Miroslav Donutil. Natáčení s vámi si pochvaloval, protože jste podle něj vášnivě debatovali o jeho postavě. Jak jste tedy upravili jeho roli bohatého podnikatele, jehož firmě najednou hrozí krach?

Bavila mě zápletka, že jeho účetní se do někoho zamiluje – což způsobí pád, který si něčím i zaslouží. Jsem ale úplně jiná generace, čili je těžké napojovat se na takovou patriarchální postavu, kterou je, a na její život, který je vám úplně cizí. Uměl jsem se napojit na pocit ztráty kontroly, kdy si člověk dlouho buduje svůj svět, věří v něj, nastavuje si jeho pravidla, chce ho mít pevně v rukou a najednou se mu to začne sypat. A v tom momentu jsme se s Mirkem začali o jeho postavě bavit. Nebyl to ale konfliktní dialog. On na rozdíl ode mě zná různé šéfy firem, tenhle druh lidí a jejich prostředí. Já to spíš jen tuším – a bál jsem se, abych třeba nezačal opakovat nějaké své představy z amerických filmů, které mám rád. A když mně Mirek o těch lidech vyprávěl, získal jsem jistotu, že do filmu dostaneme pravdivost.

Postava Miroslava Donutila každopádně není zrovna dvakrát sympatická.

To byl pro mě možná vůbec největší úkol. Chtěl jsem, aby se divák s jeho postavou neztotožňoval a nefandil jí, jako to bylo třeba ve filmu Clinta Eastwooda Gran Torino. Nechtěl jsem vyvolat takový ten romantický obdiv k odcházejícímu starému světu, se kterým se divák snadno ztotožní. Naopak mým cílem bylo, aby byl film odtažitější a fungoval na fascinujícím kontrastu dvou postav, kde jedna je pragmatická a věří jen v peníze, zatímco druhá je až naivně plná lásky. Divák se pak empaticky identifikuje i s někým, kdo mu není sympatický a s kým nesouhlasí, ale chápe jeho osud a principy, za kterými si po celý život stál.

Martin Pechlát, který hraje Donutilova syna, na vás oceňuje, že opakujete i třicetkrát záběr, než je podle vás scéna natočená ideálně. To musí stát hrozně času, tudíž i peněz – dá se takhle ještě vůbec v Česku pracovat?

Martin trochu přehání… Tolik „jetí“ nedělám. Ale je pravda, že by pro mě bylo velmi těžké odejít pryč od nějakého záběru, který je ve filmu důležitý, a já ho přitom nemám natočený na pětadevadesát procent mé představy, kterou pak ve střižně dostaneme až na sto procent. Vůbec si tenhle pocit neumím představit. U koprodukčního systému financování filmu, který jsme měli, ale do poslední chvíle nevíte, s jakým rozpočtem budete pracovat. Některé evropské podpory jsou založené na tom, že se rozhodují až úplně těsně před natáčením. Takže u Atlasu ptáků jsme zjistili, že na něj máme o trochu méně, než jsme očekávali. Měl jsem dilema: buď stíhat natáčet víc scén za jeden den, nebo trochu přepsat scénář. Natáčet rychleji jsem nechtěl, protože by se to podepsalo na kvalitě filmu. Raději jsme se spoluscenáristou Petrem Pýchou drobně upravili scénář.

Eliška Křenková, která ve filmu hraje dceru Donutilovy účetní, vás zase chválí, že jste režisér, „který chce a umí posouvat herecké hranice“. Jak a kam?

Myslím, že nemám speciální metodu. Dlouhodobě mi jde o autenticitu, kterou do Atlasu ptáků přinesl třeba právě Miroslav Donutil. Jinak mám rád scény, které mají nějaký podtext, jisté napětí a nedořečenost. Nemám rád velké emoce, kdy herci křičí a řvou, to mi přijde jednoduché. Divák má rád žánrové škatulky, věci vnímá v kategoriích a obecně je posedlý realismem. Já rád naopak pracuji s tím, že ho z těch škatulek záměrně zavedu malinko jinam. A podobné je to s herectvím.

Elišku Křenkovou jste vlastně objevil. Ve vašem druhém celovečerním snímku nazvaném Rodinný film si zahrála, protože jste si jí všiml v divadle Disk, kde účinkovala v absolventském představení na DAMU. Sledujete takhle herecké talenty pravidelně?

Tak snažím se. Ale důležitý je i casting – na něj castingová režisérka Mirka Hyžíková přivede lidi, na které bych já nepřišel. Hodně chodím do divadla a také se koukám kvůli hercům i na filmy, na něž bych jinak nikdy nešel. Jednodušeji se mi mimochodem dívá na blbý film než na špatné divadlo, v něm mi je těch herců na jevišti vždycky líto – a až mě to za ně bolí.

Naděje pro českou kinematografii

Miroslav Donutil hraje v Atlasu ptáků podnikatelského patriarchu, který prožívá své poslední dny. Poslední den patriarchátu se jmenuje i váš nový krátký patnáctiminutový film. Proč vás tohle téma tak zajímá, když je vám šestatřicet let?

Je to strašně jednoduché. Zajímá mě vztah mé generace k našim otcům – a to téma v ní dnes hodně rezonuje. Jsem ve věku, kdy se zakládají rodiny a člověk se sám sebe ptá, jak se od své rodiny odrazit, které věci chce dělat stejně, které dělat stejně nechce a jak vůbec vnímá svět.

Oba vaše filmy se přitom ke stárnoucím mužům nestaví moc obdivně.

To vůbec. V krátkém filmu se naopak úplně ztotožňuji s holkou, již hraje Eliška Křenková a která se dostane do šílené situace, kdy stojí před otázkou, jestli má umírajícímu dědovi svého kluka splnit jeho poslední přání. Zajímalo mě, jakou pozici si dokáže v takové chvíli vytvořit v nové rodině, do níž vstupuje.

Neznám snad jiného současného českého režiséra, který by do svých filmů tak důsledně jako vy zařazoval dlouhé pasáže, ve kterých se zdánlivě nic neděje. Lidé někam jdou, jedou, dívají se, auto zatáčí, blikají mu blinkry. Je české publikum na váš klidný styl dost trpělivé?

Toho se do jisté míry bojím. Český prostor je strašně zajímavý tím, že tu lidé rádi chodí do kina. A ve srovnání s jinými evropskými státy se tady chodí dost na české filmy. Ale jen na jistý druh českých filmů. Jsou to většinou komedie se známým obsazením, které mají často takové ty sexistické podtexty. Všichni bojujeme o přízeň diváků a já se snažím trošičku koketovat – jak se tomu říká – s inteligentním mainstreamem, i když si myslím, že mám mnohem blíž k artovým filmům. Artové publikum v Praze a dalších městech je ale poměrně malé – a zaujmout tu druhou skupinu je zase fakt těžké.

Podobné „klidné“ postupy volila československá nová vlna v šedesátých letech. Ovlivnila vás hodně?

Velmi. Už ve Slovinsku mě fascinovalo, jak byla československá nová vlna ojedinělá. V Evropě všechny nové vlny ovlivňovala dominantní francouzská kinematografie, zatímco tady nastoupila formanovská poetika, která se přenesla i na další režiséry; byly to hodně jiné filmy. Uměl jsem se na ně napojit víc než na to, co pocházelo z Francie.

Je někdo, kdo u nás dnes točí podobně? Napadají mě třeba Martin Dušek s Ondřejem Provazníkem a jejich předloňský film Staříci.

Tak on jejich film vznikl v produkci Jirky Konečného, stříhala ho Jana Vlčková a točil ho Lukáš Milota, takže stejný producent, střihačka a kameraman, kteří se mnou udělali Atlas ptáků. Jejich film jsem viděl už ve střižně, fakt je mám rád a fandím jim. A samozřejmě jsou tu i další filmaři, kteří jsou mi blízcí.

Jak těžké je přesvědčit producenta, abyste si mohl udělat film tak, jak chcete?

Já mám štěstí, že se zmíněným Jirkou Konečným spolupracuji už od svého prvního celovečerního filmu Příliš mladá noc a máme k sobě důvěru. Pro zdejší kinematografii obecně vidím naději právě v tom, že se tu objevuje docela hodně šikovných mladých producentů, kteří se dokážou pohybovat v systému financování evropských filmů. Tahle nová generace pochopila, jak se filmy mají financovat, prodávat a propagovat. Když jsem před deseti lety končil FAMU, panoval tu názor, že na artové filmy je těžké sehnat peníze, a také jejich cesta na zahraniční festivaly ještě nebyla vyšlapaná. Dnes už je to naštěstí jiné.

Dělat si překážky je důležité

Ve všech čtyřech vašich dosavadních filmech vyprávíte o rodinných vztazích. Co vás k tomuhle tématu přitahuje?

U každého trošku něco jiného. U Atlasu ptáků jsem se snažil – jak to říct jinak – o takové morální poselství, že není dobré, když se hlavním poutem v rodině stanou peníze.

Klasické české filmové schéma odpovídá sloganu z Limonádového Joea „padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina“. Vy ho ale svou kritikou prázdných rodinných vztahů dost nabouráváte…

Atlasu ptáků rozhodně. Těžko v něm najdete kladnou postavu, film vypráví o něčem, co bylo ze začátku hodně pevné a postupně to totálně troskotá. Předchozí filmy jsem nechával víc otevřené, tady ponechávám divákovi menší možnost interpretace.

Součástí filmu jsou záběry na ptáky doprovázené citáty. Jeden z nich zní „bez rodiny se všichni chvějeme zimou v nekonečném vesmíru“. To spíš vypadá, že každá rodina je lepší než žádná.

Pro mě to spíš znamená, že člověk před rodinou neuteče. Nevěřím situacím, kdy lidé třeba řeknou: „Už nejsi můj otec!“ Myslím, že to moc nefunguje. Lidé, kteří něco takového řeknou, pak většinou skončí v nějaké sektě, kde hledají nějakou jinou postavu, do které přetransformují svůj vztah k otci či matce. Nebo to nešťastně přetransformují na svého partnera a potom to vztah zničí. Vlastně neznám nikoho, kdo by se od svých rodičů opravdu osvobodil.

 

Do nového filmu jste poprvé zapojil svou rodinu, hudbu k němu složila vaše žena Monika Omerzu Midriaková. Jak se vám spolupracovalo?

Není to poprvé, co dělám spolu s Monikou. Už k filmu Všechno bude skládala hudbu spolu s Šimonem Holým. Ke krátkému filmu Poslední den patriarchátuAtlasu ptáků složila hudbu sama.

Spolupracuje se nám výborně. K hudbě ve svých prvních filmech jsem byl skeptický: mám sice hudbu hrozně rád, ale neuměl jsem ji ve filmech používat. Řídil jsem se heslem, že raději žádná než nějaká, která se mi nebude líbit. Pro náš vztah to bylo velké riziko, protože mám takovou pracovní zásadu: Když cítím, že něco nefunguje, tak to raději ukončím. Klidně vyměním herce, i když k němu mám kamarádskou vazbu, protože cítím obrovskou odpovědnost, abych se vyvaroval chyb, které by pak už nešly napravit. Spolupráci s Monikou chci strašně pochválit, otevřela mi nové možnosti v používání hudby ve filmech – a myslím si, že v nich díky tomu bude hudby víc a víc.

Atlasu ptáků diváky nejvíc zarazí právě to, že si v něm spolu opeřenci skrze titulky povídají a komentují děj. Jak vás to napadlo?

Říkal jsem si, že všechny postavy ve filmu jsou zcela uzavřené do sebe a do jednoho jediného problému, kterým je otázka, kam zmizely jejich peníze. Nic jiného je vlastně nezajímá. Takže mě napadlo konfrontovat tu jejich sebestřednost s přírodou, z níž jsou mně nejsympatičtější ptáci. Příroda sice s postavami na první pohled není vůbec propojená, až na jeden moment si žádná postava těch ptáků ani nevšimne, je to pro ně svět na druhém břehu. Jenže co když třeba právě ti ptáci mají ke všemu klíč? Proto ve filmu říkají hesla z novin, komentují globální oteplování, citují filozofy, a dokonce i říkají, co se s postavami nakonec stalo. Připadalo mi symbolické a zároveň humorné, že to říkají z toho svého odstupu shora – a připomínají, že v našem světě se dějí ještě úplně jiné věci, než je strach jedné rodiny o její peníze.

Točit zvířata je pro filmaře stejně těžká disciplína jako točit děti, proto se tomu na rozdíl od vás vyhýbají. Přitahuje vás jít proti proudu?

Rodinného filmu mě bavilo zavést diváka na pustý ostrov právě uprostřed filmu, kdy je drama největší a člověk by se chtěl nejvíc soustředit na rozkreslené vztahy. Místo toho dlouhé minuty sleduje opuštěného psa, který řeší bazální situace, jak najít na ostrově jídlo a přežít. A divák při jeho sledování může přemýšlet, co vlastně mezitím dělá rodina, jejíž osudy film na chvíli opustil. Vždycky mě baví zkoušet tyhle těžší cesty a dělat si překážky, asi je to součástí mého charakteru. Samozřejmě jsou mi sympatické názory, které jsou v opozici, protože to vytváří dialog. Ale nesmí té opozice být až moc. Když třeba někdo říká, že klimatická změna neexistuje, už to žádný dialog nevytváří.

Cítíte jako Slovinec, že jsou Češi rádi v opozici?

Vždycky mě bavilo, že součástí české kultury je právě vést opoziční dialog a nepodřizovat se trendům. I proto byla zmiňovaná filmová vlna tak hrozně česká: vycházela z českých reálií, zatímco jinde v Evropě se dělal ten formální, trendový způsob vyprávění. I když je to těžké, pro mě jako režiséra je nesmírně důležité točit filmy, které nebudou divákům od začátku až do konce potvrzovat názor, s nímž přišli do kina. Proto se kloním i ke zmiňované otevřenosti vyprávění. A chci vždycky – tak jako v Atlasu ptáků – najít postavu, která není nikomu sympatická, a přesto jí mohou diváci porozumět.

Olmo Olmerzu (36)

Režisér a scenárista. Narodil se ve Slovinsku. Už ve třinácti letech zde natočil svůj první krátký snímek Almir, který vznikl v produkci RTV Slovenija. V letech 2001–2003 působil jako člen vydavatelské rady komiksového časopisu Stripburger. V roce 2004 vydal knihu komiksů s názvem Shadows (Stíny). Poté se rozhodl jít studovat FAMU do Prahy. Debutoval dramatem Příliš mladá noc (2012). Následovaly snímky Rodinný film (2015) a Všechno bude (2018), jeho nejnovějším filmem je Atlas ptáků (2021). Natočil také řadu krátkometrážních snímků.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1793

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte