PRVÝ ŠKOLSKÝ DEŇ
Přemyslovce odříkat umíme, není se čeho bát. • Autor: Profimedia

Pokud si myslíte, že vzdělávání v České republice potřebuje nějakou zásadnější změnu, jste v menšině. Naprostá většina rodičů, je s českým školstvím víceméně spokojena. Ve výzkumu agentury PAQ z listopadu 2020 odpovědělo na otázku „Je úroveň základního školství v ČR dobrá?“ 13 procent rodičů žáků školou povinných „určitě ano“, 69 procent „spíše ano“, 15 procent „spíše ne“, jen tři procenta „určitě ne“. A tento stav trvá řadu let.

Opravdu nespokojených je málo. V průměru zhruba jeden v každé třídě. V médiích sice najdeme mnoho kritiky současného stavu, ale zdaleka ne vždy pochází od rodičů. Když to zjednodušíme, tak nejvíc kritické jsou dvě skupiny lidí. Na jedné straně konzervativci: chtěli by vysoce náročnou školu a s tím spojenou vyšší selektivitu, větší kázeň a respekt k autoritě. „Za nás byly na žáky jiné nároky,“ říkají. Zpravidla jde o odpůrce inkluze. Takové postoje jsou typické spíše pro starší generaci – a to i u českých elit včetně akademických.

Reklama
Reklama

Na druhé straně jsou progresivisté, kteří by chtěli české školství rychle modernizovat, přizpůsobit nejen požadavkům dneška, ale i potřebám druhé poloviny 21. století, tedy době, ve které budou dnešní školáci žít. Často jde o lidi pracující v moderních profesích, které jim dávají svobodu i slušný příjem. Třeba založili s kamarády IT firmu, práci si zkrátka vymysleli. Dělají, co je baví, a to chtějí umožnit i svým dětem.

Velký vliv mají samozřejmě matky. Na rozdíl od osmdesátých let, kdy rodily zpravidla hned po škole, a tudíž bez zkušeností z reálného světa, tak dnes i vysokoškolačky mají před prvním dítětem za sebou několik let práce. A tím pádem i zkušenost, že mnoho z toho, co se učily ve škole, nepotřebovaly, a naopak to, co by potřebovaly, se neučily. Takoví rodiče jsou přesvědčeni, že klasická škola a klasické metody nemají velký smysl. Chtějí moderní školu, která ponechá jejich dítěti volnost a nebude se ho snažit „srovnat do latě“. Sice jich přibývá, ale pořád jde o jednotky procent.

Pozoruhodné je, že z toho pohledu patří k progresivistům i ministerstvo školství, Česká školní inspekce i Národní pedagogický institut. Ve Strategii vzdělávací politiky České republiky do roku 2030+, kterou v říjnu 2020 schválila vláda, se píše: „Cílem Strategie 2030+ je modernizovat vzdělávání tak, aby děti i dospělí obstáli v dynamickém a neustále se měnícím světě 21. století.“

Chceme pětky

Mnozí věří, že modernizace vzdělávání začíná na ministerstvu školství vydáním správných předpisů. Někteří dokonce věří tomu, že modernizace už začala schválením Strategie 2030+. Jiní jsou zase přesvědčeni, že modernizace musí začít u učitelů. Praxe však ukazuje, že to vše je sice nezbytné, ale ani jedno není tím klíčovým faktorem.

Současné předpisy pro obsah a formu výuky jsou nastaveny snad nejvolněji na světě a modernizaci tedy nebrání. Věděli jste třeba, že třídy na prvním stupni nemusí být sestaveny podle věku nebo že je možné všechny předměty ve škole sloučit do jediného a výuku realizovat propojeně v širších tématech či projektech? My ve ScioŠkolách máme tři nebo čtyři předměty: matematiku, český jazyk, někde angličtinu a vše ostatní je v předmětu Svět v souvislostech, někdy i s angličtinou. A Česká školní inspekce to ráda vidí a chválí nás.

Tohle přitom mohla udělat každá škola už od roku 2007, ale odhodlalo se jich jen pár. My si to můžeme dovolit jen proto, že rodiče, kteří do ScioŠkol hlásí své děti, jsou ze skupiny progresivistů a ScioŠkolu si vybrali právě proto, jakou výuku nabízíme. Jistě, pro běžnou školu na druhém stupni by nebylo spojování předmětů snadné kvůli aprobacím učitelů, ale na prvním by to šlo. Ovšem naprostá většina rodičů o něco podobného nestojí. Znám řadu případů, kdy se o něco byť jen vzdáleně podobného škola pokusila, a rodiče to zarazili. Někde dokonce došlo i na odvolávání ředitele, protože se politická reprezentace zalekla nespokojených rodičů.

Podobné je to s Hejného matematikou. Ta je jistě modernějším a už prokazatelně úspěšným modelem výuky, ale na mnoha místech ji rodiče odmítli. A škola se přizpůsobila. Nebo příprava na přijímací zkoušky: mnoho učitelů ji z hlediska rozvoje dětí a jejich skutečného vzdělávání pokládá za ztrátu času. Ale rodiče přípravu – celkem logicky – po škole žádají. A školy se opět přizpůsobují.

Vztah rodičů ke změnám přesně popsala jedna maminka: „Před lety na první třídní schůzce našeho prvňáčka navrhla paní učitelka, že půl roku nebude děti známkovat. Byla jsem nadšená a se mnou se radovala ještě jedna maminka. Ostatních 20 rodičů bylo až militantně proti a paní učitelka kapitulovala.“ Přitom existuje řada studií, jak a proč známky škodí, i jedničky, a v řadě zemí se už dlouho na prvním stupni neznámkuje. Ale školu bez známek si čeští rodiče neumí představit.

Ohmův zákon

Je to zvláštní situace. Tři z pěti mladých lidí z generace Z (ročníky 1995–2003) mají obavy z nedostatku pracovních míst kvůli postupující robotizaci a automatizaci (mezinárodní výzkum IFAC a ACCA). V novinách čteme o tom, že nejméně polovina povolání, která budou vykonávat dnešní děti, ještě ani neexistuje. Čteme o umělé inteligenci, o genových manipulacích. Globální změna klimatu se stává reálně žitou zkušeností. Koronavirus nám plnou silou ukázal, že na změny a nejistoty života v 21. století nejsme připraveni.

Je jasné, že budoucnost, která dnešní děti čeká, bude jiná než současný svět a ne nutně růžová. Problémů přibude. Současná podoba, cíle, stav i výsledky základního vzdělávání se čím dál více rozcházejí s potřebami spokojeného a naplněného života ve druhé polovině 21. století. Ostatně i ve Strategii 2030+ se píše: „Organizace a způsob vzdělávání v ČR stále odráží spíše potřeby minulosti než budoucnosti.“

Přesto je naprostá většina rodičů se školou svých dětí víceméně spokojena (82 procent) a uvítala by jen dílčí změny typu: posílit schopnost pracovat s informacemi, vytvářet si a obhajovat vlastní názory, pracovat s vlastními slabými a silnými stránkami nebo mít vstřícnější učitele (průzkum PAQ).

Kdybychom se ale rodičů zeptali, zda si myslí, že život jejich dětí bude odlišný od jejich života a že děti čeká v budoucnosti spousta nových problémů, většina by asi odpověděla „ano“ (průzkum chybí). A přesto ti samí rodiče chtějí školu podobnou té, do jaké chodili sami. Školu, která jejich děti naučí podobné věci, jaké naučila je. A někteří jsou připraveni zasáhnout, kdyby škola vynechala Přemyslovce, kyselinu sírovou, Pythagorovu větu, Ohmův zákon nebo nedej bože vyjmenovaná slova. Stojí tedy za trochu času zamyslet se, proč to tak je a zda se s tím dá něco dělat.

Nevíme, jaký bude svět

Všichni víme, že budoucnost – a to i ta blízká – bude jiná než současný stav. Ve skvělé knize o rizicích budoucnosti Homo deus izraelský historik Yuval Harari píše: „V roce 1848 se mnoho lidí přestěhovalo z vesnic do měst za prací v továrnách a textilkách. To byla změna výrazná, ale za celý jejich život víceméně jediná. Nezměnili k tomu pohlaví, nezískali šestý smysl ani nic podobného. V roce 2048 se budou lidé stěhovat do kyberprostoru, hlásit se k fluidnímu pohlaví a pomocí implantátů získávat nové smysly. Najdete si třeba práci ve virtuální realitě jako návrháři šatů podle módy posledních několika minut, ale během pár let většinu podobných profesí nahradí umělá inteligence. Takže v pětadvaceti budete na on-line seznamce vystupovat jako ,pětadvacetiletá heterosexuální módní návrhářka žijící v Londýně‘, v pětatřiceti jako ,genderově nevyhraněná osoba, momentálně procházející úpravou věku, s mozkovou aktivitou ve virtuálním světě NewCosmos, s životním posláním dojít tam, kam ještě žádný módní návrhář nedošel‘. A v pětačtyřiceti už bude on-line seznamování i představování sebe samého passé, protože dokonalý protějšek lidem najde (nebo vytvoří) algoritmus. I módního návrhářství se tou dobou zhostí algoritmy na tak vysoké úrovni, že za nejlepší díla své předchozí desetileté kariéry se budete stydět jako za ubohý brak. A to budete mít několik dalších dekád plných změn ještě před sebou.“

Předpokládám, že vás tento popis šokoval stejně jako mě a že mu nevěříte. V následujícím odstavci to Harari vysvětluje: „Neberte výše popsané doslova. Nikdo nedokáže předvídat budoucnost a většina předpovědí je pravděpodobně úplně mimo. Když něčí popis toho, jak bude svět vypadat v polovině 21. století, zní jako sci-fi, pravděpodobně se mýlí. A když jeho popis nezní jako sci-fi, pak se mýlí určitě. Jedinou jistotou je změna.“

Harariho závěr, že jedinou jistotou je změna, je nepochybně správný. A jeho modelový příklad dobře ilustruje, že v roce 2048 bude svět úplně odlišný od toho dnešního, a možná zcela mimo naši představivost. Jenže kolik lidí má čas a chuť číst Harariho nebo jinou knihu o budoucnosti, i když jich vychází hodně? A když si pustí na Netflixu pár epizod seriálu Black Mirror, bere to většina jen jako sci-fi a málokdo má chuť přemýšlet, zda se nás nebude něco podobného týkat. Tušíme, že leccos bude jinak, ale nevíme jak, a tak to raději ani neřešíme.

Víme, jak se připravit

Naštěstí na to, abychom naše děti i sebe připravili lépe na budoucnost, nemusíme nutně přesně vědět, jak bude vypadat. I jen poznatek „jediná jistota je změna“ by měl jako východisko stačit.

Je jasné, že budoucnost, která dnešní děti čeká, bude jiná než současný svět a ne nutně růžová.

Tweetni to

Někteří zastánci statu quo sice namítnou: „Nevíme ani, co bude za pět let, natož za deset, až děti opustí školu, či dokonce za dvacet, třicet let, až budou na vrcholu sil. Tak jak je můžeme připravovat na něco, co nevíme, jak vypadá?“ To však není dobrá úvaha. Stejně jako když se vydáváme na cestu do neznámého kraje, umíme se připravit. Víme, že se nám budou hodit lepší fyzická kondice a posílení imunity. Naučíme se něco z první pomoci, určitě si s sebou vezmeme dobré oblečení a dobré boty. A další vybavení, třeba nůž, protože ten se hodí na mnoho věcí. Taky nějaké léky a obvazy. A pokud to půjde, nevyrazíme na neznámou cestu sami.

Na cestu do budoucnosti jsme si proto ve ScioŠkolách  stanovili osm kompetencí. Jsou pro každého, nejen pro děti, základem spokojeného života v 21. století:

1) Řídím a poháním své učení, to proto, že svět bude čím dál složitější, změny budou přicházet rychleji, a tak bude nezbytné učit se celý život, zůstat zvídavý/zvídavá a mít potěšení z poznávání.

2) Vybírám si, co si pustím do mysli, to proto, že informace a jiné vjemy se na nás hrnou ze všech stran a je jich mnohem víc, než co je náš mozek schopen zvládnout. Mnohé jsou manipulativní, lživé, nebo dokonce škodlivé. A tak je třeba naučit se aktivně vybírat ty nejužitečnější.

3) Rozumím sám sobě, to proto, že rozumět sám sobě vždy bylo, je a čím dál víc bude základem spokojeného života. Ve složité budoucnosti bude třeba ještě víc než dnes mít pevné body, něco jistého, stálého. A jedinými trvalými průvodci našich životů jsme my sami.

4) Odolávám nejistotě, neúspěchu i stresu, to proto, že nás čeká složitý a nepředvídatelný svět, budeme se muset rozhodovat pod tlakem, často v nejistotě. Budeme čelit chybám svým i jiných, zažijeme stres, neúspěchy, nepřízeň osudu. A tak je třeba se na všudypřítomnou nejistotu připravit, zvyšovat svou odolnost, otužovat se.

5) Buduji a udržuji dobré vztahy, to proto, že dobré vztahy byly, jsou a budou pro plnohodnotný život nezbytné a jejich význam v proměnlivé budoucnosti poroste, mimo jiné proto, že život bude delší.

6) Konám dobro a stavím se zlu, to proto, že vést smysluplný život znamená též být užitečný pro své okolí i pro společnost, a také proto, že přehlížet nebo tolerovat zlo se nakonec vždy vymstí.

7) Jsem tvůrcem budoucnosti, to proto, že budoucnost bude taková, jakou ji uděláme. Každý nese svůj díl odpovědnosti za budoucnost světa, každý může přispět k řešení problémů, ať už jsou lokální nebo i globální, malé či velké.

8) Mám život ve svých rukou, to proto, že těžko můžeme vést smysluplný, naplněný a spokojený život, pokud budeme obětí okolností či hříčkou v rukou technologií, nebo si jen nebudeme umět poradit s každodenními problémy od vyprání ponožek přes podání daňového přiznání, první pomoc, zdravé stravování až po smysluplné trávení volného času. A tak je třeba umět se samostatně rozhodovat, vědět, jak si poradit, dotahovat věci do konce, plánovat, nezaleknout se potíží.

Státní Rámcové vzdělávací programy mají nyní sedm klíčových kompetencí: kompetence k učení, kompetence k řešení problémů, kompetence komunikativní, kompetence sociální a personální, kompetence občanské, kompetence pracovní a letos přibyla kompetence digitální. V něčem se se ScioKompetencemi překrývají, ale naše druhá, třetí, čtvrtá prakticky chybí a šestá chybí úplně. Ale o to zde teď nejde. Zásadní rozdíl, který nás zajímá, je v tom, zda rodiče kompetence znají, budou je podporovat, či dokonce prosazovat. Ve ScioŠkolách přesně víme, proč každou kompetenci máme. Ví to vedení škol, vysvětlujeme to dětem i rodičům. Ne nadarmo jsem každý popis začal slovy „to proto, že“. Naše kompetence podrobně rozpracováváme a vždy tak, aby jejich stavebním kamenům rozuměly děti. A tedy samozřejmě i rodiče.

40_STEFL_jaros
Jak asi dopadlo rozvíjení klíčových kompetencí? A bude se na to někdo ptát? • Autor: Milan Jaroš

Rozvíjení klíčových kompetencí podle Rámcových vzdělávacích programů mělo být od roku 2007 hlavním cílem vzdělávání. Po 14 letech ale není vidět změnu. Jak by mohlo, když dodnes nevíme, kde se klíčové kompetence vzaly. Nevědí to učitelé, a tak není divu, že v jejich rozvíjení nevidí smysl a jen málokteří s kompetencemi pracují. Nevědí to žáci ani rodiče. Odhaduji, že naprostá většina rodičů ani neví, že nějaké klíčové kompetence existují (průzkum chybí). A tak se ani nemohou ptát, jak je školy rozvíjejí a zda u dětí došlo k pokroku.

Bylo by jistě marné přesvědčovat rodiče o tom, aby četli Harariho. Tudy cesta nevede. Ale vysvětlovat rodičům, co jejich děti budou v životě potřebovat, jaké kompetence budou důležité a proč, to už by možné bylo. Zatím to však nikdo nedělá, ve Strategii 2030+ o práci s rodiči není ani slovo. A opakuji, že pokud rodiče nebudou přesvědčeni, že to jejich děti opravdu potřebují, tak od škol budou chtít stále spíš láčkovce, úpravy algebraických výrazů a Archimedův zákon než rozvoj kompetencí. A školy se jejich požadavkům přizpůsobí. A když ne, tak u rodičů narazí.

Děti se neumí neučit

Většinou nevysloveným, přesto zcela zřetelným cílem škol minulých generací bylo disciplinovat děti, učinit je poučeným, ale hlavně poslušným kolečkem v systému. Radim Šíp ve své knize Proč školství a jeho aktéři selhávají popisuje dosavadní přístup takto: „Poznání nevychází z lidské přirozenosti. Znalosti, dovednosti a postoje jsou z vnějšku přicházející záležitosti, které si žák má pod vedením učitele osvojit, je potřeba hierarchizace – nahoře se určí, co se má učit, učitelé jsou jen převodové páky.“ A tomu odpovídá provoz škol i obsah výuky: třídy poskládané podle věku, předem určená látka rozdělená do předmětů, 45minutové hodiny, zkoušení, testy a přijímací zkoušky, učitel, který určuje, co, kdy a jak budou děti dělat. Učitel s formální autoritou, který všechno ví a jehož úkolem je předat to dětem.

Naprostá většina rodičů nikdy neviděla školu, kde nezvoní, nejsou tam obvyklé předměty, neznámkuje se a děti se většinou rozhodují samy, jak a s kým budou věci dělat. Často i kdy je budou dělat, a mnohdy dokonce i to, co se budou učit. Školu, kde se podporuje spolupráce dětí i napříč věkovými skupinami, učí se navzájem, skupiny nejsou stálé a mění se podle potřeby, děti se podílejí na chodu školy. Školu, kde děti nejsou objektem práce učitelů, ale především aktivním spolutvůrcem svého vzdělávání.

Takových škol je u nás, a hlavně ve světě celá řada. Fungují jinak, protože mají jiné cíle. Nechtějí děti disciplinovat, ale vytvořit jim prostor, aby mohly rozvíjet své kompetence, učit se věci, které se jejich rodiče učit nepotřebovali. Proto musí fungovat jinak. Ale rodiče o takových školách vědí jen málo, a tak snadno získají dojem, že v nich děti nemusí nic dělat, popřípadě že si jen hrají. V jistém smyslu je to pravda, nemusí. Ale děti se nechtějí nudit. Nedokážou nedělat nic. Potřeba učit se je jim vrozená, a pokud nejsou úplně pokažené, rychle se zapojí a učí se.

A není to procházka růžovým sadem. Taková škola je pro děti velice náročná, jen jsou to jiné nároky než v tradiční škole, kde jde především o plnění úkolů, které zadal učitel. Zde se děti musí samy orientovat v nové situaci, rozhodovat se, vybírat si, plánovat, angažovat se, jednat samostatně, dělat chyby a učit se z nich, shromažďovat si informace, spolupracovat. Děje se tak samozřejmě přiměřeně jejich věku a možnostem. Snad nejvíc je to podobné nárokům při nástupu na nové pracovní místo, jen s tím rozdílem, že chyby neznamenají problém, ale jsou cestou k učení.

Bohužel cesty vzdělávání, jak je nastavuje české školství, jdou zatím opačným směrem. Zatímco rozvoj kompetencí potřebných pro budoucnost vyžaduje otevřený pružný vzdělávací systém, tak ten český je naopak rigidní a velice selektivní. Obsah jednotných přijímacích zkoušek a státních maturit nemá s přípravou na nepředvídatelnou budoucnost nic společného. To uznává i Strategie 2030+: „Je nutné změnit koncept jednotné přijímací zkoušky a společné části maturitní zkoušky, aby v mnohem větší míře ověřovaly míru osvojení kompetencí.“

Ale současně je úspěch v přijímačkách zcela klíčový pro další vzdělávání, a tedy i budoucí práci. Není pak divu, že rodiče spíše než cokoli jiného chtějí po školách, aby děti připravily na tyhle zkoušky. Dospělý život jejich dětí je daleko, budoucnost nejasná, zatímco přijímačky nebo maturita jsou teď a tady. A bez nich se děti dál těžko dostanou. Je tedy jasné, že zrušení jednotných přijímacích zkoušek a státní maturitní zkoušky, nebo alespoň zásadní změna jejich podoby, je nezbytné k tomu, aby rodiče akceptovali změnu podoby vzdělávání.

Všichni rodiče chtějí pro své děti to nejlepší. Chtějí, aby byly šťastné, aby žily smysluplné a spokojené životy. Většina rodičů vidí, že svět dospělosti jejich dětí bude jiný, než je ten dnešní. A nejspíš by byli ochotni podpořit změny ve školách, které by jejich děti na takový svět připravily. K tomu je ale nezbytné, aby rodičům někdo vysvětloval, co se jejich děti potřebují naučit a proč je to pro budoucnost důležité. Pak začnou změny po školách vyžadovat a školy se přizpůsobí.

Autor je vzděláním matematik. Po roce 1990 začal podnikat v oblasti vzdělávání. Založil a dodnes vede společnost Scio.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte