Denmark To Construct World’s First Energy Hub On Artificial Island
Dánské Dukovany. ( Jeden z návrhů, jak by mohl větrný ostrov vypadat) • Autor: Profimedia

Pákistán mapa 0104

Hovor ze satelitního telefonu se ukazuje jako neznámé číslo s britskou předvolbou. Nezvednout ho včas znamená zadělat si na problém – zpátky volat nejde, místo vyzvánění linka hned ztichne. Zbývá jen čekat, až se druhá strana zase ozve.

Reklama
Reklama

Danny Pasco naštěstí volá zpátky hned za pár minut. I když uprostřed Severního moře má letos v létě důležitější úkoly než odpovídat na dotazy zvědavců z cizí země.

Pasco vede tým vědců zabydlených na průzkumné lodi Relume, která zkoumá mořské dno na území zhruba 30 x 30 kilometrů západně od dánského pobřeží. Jde o zakázku vpravdě historického významu. Někde v místech, kde se dnes loď pohybuje, má za 12 let stát umělý „energetický ostrov“ – první svého druhu na světě, líčený dánskými úřady jako největší stavba v dějinách země.

Nový umělý kus pevniny má být srdcem obrovského parku větrných elektráren, kterým by ekologicky uvědomělí Dánové rádi dali této energetické cestě nový rozměr. Chystají se stavět dál od pobřeží na otevřeném moři, kde víc – a častěji – fouká a kde lze naplno roztočit turbíny největších rozměrů. Aby jich šlo na vytipovaném místě vztyčit co nejvíc, aniž z každé povede separátní dlouhý kabel až na pobřeží, má uprostřed parku vyrůst chystaný ostrov, fungující jako velká trafostanice a rozvodna odesílající všechnu elektřinu z parku k odběratelům najednou.

Válečná zóna

Kouzlo díla je v jeho velikosti. Výhledově se tu má vyrábět víc elektřiny, než kolik Dánsko potřebuje. Ve finální fázi je řeč o výkonu až deset gigawattů, což odpovídá nárokům deseti milionů domácností. Přitom Dánsko má jen 5,8 milionu obyvatel.

37B_varianta_foto Danny Pasco
Dnes počasí ujde. (Danny Pasco, selfie z lodi Relume)

Stavba je ale ještě daleko, zatím se ani neví, kde ostrov přesně bude. „Pátráme ve dne v noci – za hodinu mi začíná noční směna,“ informuje do sluchátka Danny Pasco, specialista na zeměpis vodních ploch, jehož prací dosud bylo mapování moře kvůli ropným vrtům nebo menším větrným turbínám. Nešel tedy úplně do neznáma, rozsah a ambice nového dánského projektu ale bere s nadšením jako něco, co tu ještě nebylo a u čeho je vzrušující být.

Počasí na severu dává průzkumníkům prostor jen do podzimu, pak už by loď připomínající běžné rybářské plavidlo na vlnách nic nepořídila. Když Danny volá, je pět odpoledne a na moři je slunečno. Na noční směnu ideální podmínky. Práce, která ho čeká, zní spíš jako mravenčí ajťácká rutina než námořnické dobrodružství. Směna trvá 12 hodin, během nichž je třeba na monitorech sledovat, zda podmořské sonory pracují, jak mají. Laik si prý může úděl posádky představit jako jezdění malou domácí sekačkou po velkém lánu trávy – cikcak, tam a zpět, dokud nebude v počítačích celá mapa vytyčeného prostoru. První verze má být hotova v září, tak aby z ní šla vyčíst základní fakta o hloubce vody, geologii podmořských terénů a magnetických anomáliích, které obvykle věští, že se na dně něco nebezpečného povaluje. „Je tu spousta vraků a nevybuchlých bomb, min a torpéd,“ přibližuje průzkumník. Nahoře na hladině se bojovalo za první i druhé světové války. V té první tu proběhla největší námořní bitva, po níž v létě 1916 skončilo na dně 25 lodí a skoro deset tisíc britských a německých námořníků.

Pátrání probíhá v prvním kole nahrubo přes přístroje pracujících přímo z lodi. Pak průzumníci v bezpečných zónách spustí dolů miniponorku, zavěšenou do vleku za loď. Původně se  počítalo s obměnou posádek na lodi každé dva týdny, kvůli koronaviru a snaze nemíchat zbytečně moc lidí se ale nakonec Danny a jeho parta podívají na pevninu jednou za měsíc. Příští rok by se sem měli vrátit a najít už finální místo, kde ostrov vznikne.

Myslíme to vážně

Průzkum se odehrává skoro sto kilometrů od pobřeží. Tedy pořád v dánských vodách, ale dost daleko na to, aby ničím nerušený severský vítr měl už pořádnou sílu. Prototypy největších větrných turbín dnes mají lopatky dlouhé přes sto metrů – o kousek víc, než měří na délku běžné fotbalové hřiště. Čím větší vrtule, tím větší smysl dává najít pro ni pořádně větrnou oblast. Větší vzdálenost od pobřeží má navíc ještě jedno plus v tom, že rotující bílé větrníky nebudou z pobřeží vidět a nebudou nikomu kazit výhled. I v Dánsku jde o vážnou komplikaci, která jinak protežovanou větrnou energetiku leckde brzdí.

Výhodou Severního moře je malá hloubka, která i daleko od pobřeží málokdy přesahuje 50 metrů. Stavební postup ještě není úplně jasný, ostrov ale nejspíš vznikne navršením velkých dutých betonových bloků ode dna až po hladinu. Půjde mimochodem o nový nejzápadnější bod Dánska. Grónsko se prý v tomto smyslu nepočítá. Sice spadá pod dánskou korunu, ale Dánové ho berou jako autonomní území, které není slušné vydávat za své.

A blade on General Electric's Haliade-X wind turbine at Rotterdam Harbor in the Netherlands on Nov.…
Od brány k bráně. (Stometrová lopatka turbíny Haliade-X) • Autor: Profimedia

Spíš než o dobývání území tu ale jde o posouvání hranic, kam až je možné s čistou výrobou elektřiny dojít. „Pro nás je to let na Měsíc,“ přibližuje Magnus Højberg Mernild z dánské instituce State of Green, založené společně dánskou vládou a skupinou dánských firem, které vidí v zelené politice státu příležitost k výdělkům, a tak instituci financují jako nástroj k propagaci Dánska coby průkopníka všech možných řešení vedoucích k lepšímu zacházení s přírodou a klimatem.

Sídlo State of Green je v nenápadné kancelářské budově v centru Kodaně, mezi starou radnicí a známým zábavním parkem Tivoli. Na přednášky o dánské ekologické progresi jsou tu dobře zavedení – hlediště, kam se při promítání osvětových videí usazují návštěvy z různých koutů světa, je poskládané z kostek obalených efektním a na omak příjemným materiálem z recyklovaného odpadu. Místnost je vyzdobena trojrozměrnými diagramy znázorňujícími nejrůznější ekologická úskalí současného světa. Třeba že spotřeba vody na planetě stoupne během příští dekády o 30 procent, ale že Dánsko ji naopak za posledních 40 let zvládlo o 40 procent snížit, a to hlavně pomocí systematického tlaku na šetření, vyšších cen vodného a stočného, větším využitím dešťové vody, ale i konvenčními postupy, jako je důsledné ucpávání děr v potrubí.

Energetický ostrov a okolní větrný park mají být dalším výstavním kouskem, jak ukázat, že to nejmenší skandinávská země myslí s ekologií vážně a neváhá experimentovat. Odtud pochází i paralela s letem do kosmu, kterou před Magnusem Mernildem už prý použil i někdo jiný. Po volbách v roce 2018, kdy důraz na životní prostředí a ochranu klimatu slavily u voličů úspěch jako hlavní téma, dánský parlament odhlasoval závazek, že do roku 2050 se země zbaví závislosti na fosilních palivech (Evropská unie slibuje do té doby klimatickou neutralitu, což je podobný cíl) a že do roku 2030 sníží emise skleníkových plynů o 70 procent (měřeno oproti roku 1990; celá EU si dala jako závazek 55 procent). Energetika je vedle aut hlavní oříšek a Dánsko – které na rozdíl od sousedního Švédska hodilo po Černobylu do koše všechny plány s jádrem – sází na to, že vítr bude dominantní zdroj. Pro větrný ostrov a s ním spojené investice loni v parlamentu hlasovalo 171 ze 179 poslanců.

Tři důvody

Není přesné vidět v tom jen idealismus bohaté severské země. Pragmatická linka se nabízí hned trojí.

Před ropnou krizí v sedmdesátých letech bylo Dánsko stoprocentně závislé na dovozu paliv a náhlý nedostatek vedl k velkému šoku. Na dobových fotkách jde vidět zavřené benzinky, prázdné ulice při nedělních zákazech jízdy autem či tmu kvůli vypínání veřejného osvětlení. To vše v zemi probudilo instinkt, že je třeba se v energetice poohlédnout po tom, jaké zdroje jsou k dispozici doma. První na ráně byly úspory a příznivci cyklistiky datují počátky nynějšího rozmachu kol právě do této doby. Stejně brzy se začalo s dotacemi větších i menších větrných elektráren, které dnes pokrývají polovinu dánské spotřeby elektřiny. Po roce 2030 má jejich podíl překročit 80 procent.

Zadruhé, národům, jako jsou Dánové, dochází, že zápas za klimatickou rovnováhu se týká i jich samotných. To lze sice kvůli usychání lesů a výkyvům teplot dnes říct i o Česku, jenže v přímořském a placatém Dánsku vypadá memento klimatické nerovnováhy přece jen o něco naléhavěji. Nejvyšší „hora“ ve státě měří jen 171 metrů, což je sice pořád mnohem víc než očekávaný vzestup mořské hladiny (současné odhady mluví o vzedmutí hladin oceánů asi o metr za sto let), na pobřeží však mohou být záplavy zásadním problémem už pro nejbližší generace.

Třetí pragmatický důvod, proč Dánsko tolik tlačí na zelenou pilu, je ekonomika. Respektive vidina, že v novém oboru čistých technologií je země dnes už hodně napřed, a pokud jí to vydrží, může jednoho dne na exportu svých vynálezů vydělávat. To by mohlo platit i pro projekt větrného ostrova.  „Bude to nákladná akce, jakou ještě nikdo nevyzkoušel. Nevíme zatím úplně přesně, jak všechno udělat, ale víme, kam se chceme dostat a že to nějak musíme zvládnout,“ říká k filozofii dánských plánovačů Magnus Mernild.

Víc než potřebujeme

Příkladem možného výnosného zboží budoucnosti je již zmíněná hlavní součástka chystaného ostrovního systému – co největší věž s co největší vrtulí. Aby nedošlo k omylu, sto metrů, o kterých už byla řeč, měří jen samotná lopatka největších větrníků od středu, kolem kterého se tři lopatky otáčejí, na konec kružnice, kterou opisují. Na výšku celé zařízení měří čtvrt kilometru, tedy něco mezi žižkovským televizním vysílačem a Eiffelovkou. Jeden stroj takových rozměrů už existuje. Jmenuje Haliade-X, vyrábí ho americká firma General Electric (GE) a má na něj v kapse i podepsanou objednávku pro velký větrný park u anglického pobřeží. V Rotterdamu se Haliade-X testuje už druhým rokem, a když fouká akorát, zvládne jedním máchnutím během sedmi vteřin vyrobit dost elektřiny pro jednu až dvě průměrné nizozemské domácnosti na celý den. Ještě o trochu větší vrtuli vyvíjí dánská firma Vestas. I pro tu už existuje jistý odběratel v Německu, další jednání se podle firemních prezentací vedou v USA, Koreji, Japonsku a na Tchaj-wanu.

Když se začnou možnosti těchto kolosů násobit v dimenzích dánského ostrova, vycházejí impozantní čísla. V první fázi má vyrůst 200 větrníků. Pokud každý – jak slibují v GE – vyrobí za rok 67 gigawatthodin elektřiny, v počtu 200 vyrovnají výrobu dnešních Dukovan. Výhledově jich má být kolem ostrova 660. Celý projekt v tomto maximálním pojetí – včetně ostrova, větrníků a vedení – vyjde podle propočtů dánské státní firmy Energinet na 28 miliard eur. Počáteční rozpočty se málokdy povede dodržet, ale kdybychom je brali vážně jak v Dánsku, tak v Česku, vychází dánský ostrov čtyřiapůlkrát dráž než nově chystaný jaderný blok Dukovanech – s tím, že dánský model vyrobí pětkrát víc elektřiny a kromě větru nepotřebuje žádné palivo. Srovnání tedy vychází výhodněji pro Dány, kteří si především ušetří starosti se smrtelně jedovatým odpadem, pro jehož uskladnění nemá Česko ani po 36 letech štěpení atomu dlouhodobé řešení. Hlubinné úložiště – pokud se ho vůbec podaří postavit – má podle vládních odhadů stát dalších 130 miliard korun.

Ekonomický nepoměr dokládá i fakt, že německé a britské firmy už dnes chystají v Severním moři investice do větrných parků na vlastní pěst bez dotací, zatímco do Dukovan se nikomu bez vládních záruk nechce.

Česká cesta

Častá námitka zní, že taková srovnání stejně nejsou Čechům nijak k užitku, protože moře je daleko a fouká tu jen občas. Obojí je považováno za zásadní handicap, dánská zkušenost ale tuto prvoplánovou skepsi trochu nabourává.

Vrtkavost větru by do budoucna mohla představovat mnohem menší problém, než se dnes zdá. Podle viceprezidentky Energinetu Hanne Storm Edlefsen je vize ostrova hodně spojená se sázkou na to, že se brzy povede dořešit hádanku známou pod zkratkou „power-to-X“: tedy jak vyrobenou elektřinu levně ukládat, aby přebytky v době větrných a slunečných dnů (a nedostatky ve dnech ostatních) nemusely energetiky už tolik trápit. „Pracujeme s předpokladem, že tyto metody se budou časem zlepšovat,“ přibližuje dánský přístup k problému Edlefsen přes obrazovku z firemního sídla v dánském pobřežním městě Fredericia.

Energinet – podnik spravující páteřní elektrické vedení, podobně jako český ČEPS – není v této sázce zdaleka sám. Na tom, jak přebytečnou energii uložit, pracuje kvůli rozmachu nestálých obnovitelných zdrojů řada firem. Technicky už je to vymyšleno, háček je v ceně, která je pořád podstatně vyšší než dovoz plynu třeba z Ruska. Jednou z možností je z větrné energie vyrábět vodík, což by šlo i rovnou na ostrově, který by tím dostal druhotné využití jako „benzinka“ pro lodě poháněné v budoucnu tímto palivem. Převod elektřiny na plyn lze ale provádět i na pobřeží, což mají přímořské státy na severu Evropy v plánu tak jako tak. Cílem je, aby jednoho dne, až tyto technologie pokročí a zlevní, šlo větrné dny využít k výrobě umělé náhražky zemního plynu a tu používat místo paliva vytěženého ze země. V tuzemsku, kde moderní energetické trendy zatím v oficiálních institucích nikdo moc nesleduje, zní taková vize jako sci-fi, ale v unijních klimatických plánech má uměle vyráběný plyn výsostné místo. Koneckonců v Německu už se do plynárenské sítě takto uměle vyrobený plyn místy experimentálně dodává.

Putuje-li do Česka norský plyn, může sem jednou doputovat i ten dánský, větrný. Ale dá se vymyslet i přímočařejší inspirace – potenciál k výrobě z větru totiž existuje i tam, kde moře není, včetně Česka. Podle loni aktualizovaných odhadů Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR by při využití všech vhodných tuzemských lokalit bylo technicky možné z větru v Česku vyrábět tolik proudu jako z Dukovan. Potíž je, že by to obnášelo zabrat mimo jiné horské hřebeny, kde sice fouká nejvíc, ale je zde obvykle i chráněná příroda. V „realistickém“ scénáři bez těchto extrémů tatáž studie slibuje poloviční výrobu, což je proti dnešku pořád hodně. Rozvoj tu roky stagnoval kvůli tomu, že stát po solárním boomu před deseti lety zmrazil větrným parkům veškerou podporu. Objevují se ale projekty, které jdou proti tomuto proudu. Automobilka Škoda letos v červenci oznámila, že podepsala dvacetiletý kontrakt za víc než miliardu korun na odběr zelené elektřiny od českých firem Ambient Energy a Micronix Group, které se kvůli tomu chystají stavět – bez dotací – větrníky na severu Moravy.

Další vizí Dánů je tlak na větší propojení elektrických vedení v EU. Energinet už má podepsané předběžné smlouvy o exportu elektřiny z větrného ostrova do Německa, Belgie a Nizozemska. Všemi těmito směry chce natáhnout po dně z ostrova další kabely. Podle Hanne Storm Edlefsen tak elektřina ze Severního moře může jednou přes Německo doputovat na jeden společný trh, do kterého je zapojené i Česko. „Časem bychom rádi postavili větrných parků víc. Nabrat pořádný objem je klíčové, o to snazší a levnější pak všechno bude,“ přibližuje Edlefsen.

Bez spolupráce – a zpřístupnění trhů, které jsou sice už technicky propojené, ale pořád ne úplně dokonale – to podle viceprezidentky Energinetu bude s největšími investicemi do větru těžší. I pro vznik ostrova je nutné nejdřív dotáhnout do finále smlouvy na dodávky do dalších zemí. „Na začátku nás čekají mamutí investice, které se vyplatí jen v případě, že se na vývozu a zahraničním odběru skutečně dohodneme,“ vysvětluje Hanne Edlefsen. Polovinu investic má pokrýt dánský stát, pro zbytek se bude hledat privátní partner, který dostane připravené území a měl by už dál provozovat turbíny na komerční bázi. První zájemci už se začali hlásit. „Takže už jsme si docela jistí, že to dotáhneme do konce,“ předpovídá Hanne Edlefsen.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Nádoba

redaktor, fokus

nadoba_g6mmo
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1074

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte