Americkou debatou zmítá zásadní téma: je Kamala Harris nejméně oblíbenou viceprezidentkou všech dob, nebo je její neobliba kvůli statistické chybě srovnatelná s neoblibou jejího předchůdce Mikea Pence, či snad dokonce o zlomek procenta menší? Opravdu, není to vtip, třeba deník The Washington Post věnoval popsané otázce celou dlouhou datovou analýzu. Úzkostlivý zájem především levicových médií je přitom pochopitelný. Pokročilý věk současného prezidenta otevírá, ehm, různé možnosti budoucího vývoje. Kamala Harris přitom vstupovala do úřadu s velkou pompou: první žena, první barevná žena, záblesk budoucnosti. Zatím se ovšem zdá, že se tahle „budoucnost“ zřetelně nadpoloviční většině Američanů nezamlouvá.
Očekávání jsou ošidná věc. Viceprezidentský úřad možná vypadá báječně, když vybuchují rachejtle v průběhu slavnostní inaugurace. Ve skutečnosti je to ale podivná funkce, částečně čekárna na smutnou událost v Bílém domě, částečně snaživá role oddaného stínu svého šéfa. Ten rozdává úkoly a o všem rozhoduje. Viceprezident(ka) souhlasně pokyvuje hlavou a hřejivě tleská.
Kamala Harris si nemůže stěžovat na to, že by ji Joe Biden záměrně upozaďoval. Snad při každém vyhlašování čehokoli populárního stála pár kroků od prezidenta u řečnického pultu. Vzhledem k rozložení sil v Kongresu právě ona rozhoduje každé sporné hlasování. A Biden ji pověřil úkolem s váhou mlýnského kamene – nelegální migrací.
Na tom je možné si vylámat zuby – ale také získat věhlas. Harris se nicméně…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
