DĚLNÍCI KULTURY
Odehrávají se přesně v tom čase, kdy většina lidí spí. To mají písničky kapely Houpací koně společné. Obvykle zachycují cestu nočním městem, kdy sem tam do tmy září jedno rozsvícené okno a pár barů praská ve švech. Někdo zůstal se svými myšlenkami, ale někdo vyrazil ven, kde se může přihodit cokoli nečekaného – a právě o to jde. „To znám, nejdem spát. Co kdyby náhodou?“ zpíval Jiří Imlauf ve skladbě V noci už na albu Hotel Palace. Přesně ve třicátém roce existence této výjimečné kapely však přichází zpráva, že Houpací koně končí. Během srpna a září ještě dohrají koncerty v okleštěné sestavě a poté půjdou po třech dekádách dlouhých nocí spát.
Houpací koně jsou mimořádný úkaz zdejší alternativní scény. Kytarovka, která vydržela všechno – přestála vlny módních trendů i nezájmu, a navíc se dokázala s každým albem posouvat do nečekaných míst. Po těžkém začátku tisíciletí, kdy se málem vytratili a publikum o ně ztratilo zájem, se z nich v uplynulém desetiletí stali v dobrém slova smyslu respektovaní doyeni. Oslovili mladší generaci, koncertovali jako nikdy předtím. Chytli tvůrčí jiskru, pracovní nasazení a zkoušeli nové cesty. To vše bývá u kapel s tak dlouhou minulostí téměř raritní úkaz. Působili jako příkladný vzor, s velkým vkusem vytvářeli předobraz toho, čím vším může zdejší kapela být. A z Jiřího Imlaufa se stal mistrný textař, který uměl vystihnout industriální neutěšenost Ústí nad Labem ve spojení s tajemstvím a přísliby,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
