Thalidomide Appeal
Phillipa Bradbourne, jedna z britských obětí thalidomidu. (1963) • Autor: PA Images via Getty Images

Thalidomid. Většině Čechů to jméno možná nic neřekne, ale na Západě zní podobně zlověstně jako třeba Titanic, Černobyl nebo Bhópál. Ostatně experti nedávno spočítali, že počtem zasažených obětí thalidomid tahle slavná neštěstí dalece předčí. Lék na zklidnění a ranní nevolnost, vyvinutý v polovině minulého století západoněmeckou farmaceutickou firmou Grünenthal a prodávaný v 79 zemích světa, stihl během pouhých čtyř let na trhu připravit o život možná až čtvrt milionu lidských zárodků, způsobit narození desítek tisíc dětí bez končetin a milionu dalších pacientů trvale poškodit nervy.

Češi měli štěstí, na východní straně železné opony se tahle pilulka neprodávala. Největší katastrofa dějin medicíny, jak bývá případ někdy přezdíván, se nás ale přesto týká. Otřásla důvěrou ve farmacii a zdravotnictví vůbec, takže pojem thalidomid dnes rádi skloňují odpůrci očkování proti covidu-19 coby varování, že narychlo vyvinutým vakcínám není radno věřit. Ale stejně tak jej připomínají i oficiální lékařské autority: coby důkaz, že se medicína dokázala poučit a vytvořit důvěryhodný systém testování léků.

Reklama
Reklama

Příběh jedovaté pilulky, který vyvrcholil právě před šedesáti lety, je zkrátka nejen tragický, ale i poučný a napínavý. Hemží se to v něm bývalými nacisty, pokusy na vězních koncentračních táborů, zkorumpovanou spravedlností a korporátní chamtivostí. Poslední nacistický zločin, jak zní další oblíbená přezdívka téhle tragédie, svědčí o tom, jak těžko se v našem světě hledá důvěra a spravedlnost – a jak se to občas nakonec podaří.

Lepší pilulka

„Proč brala thalidomid, jsem se matky nikdy nezeptal, ale je jasné, že to muselo být někdy počátkem třetího týdne po početí,“ přemýšlí německý filmový režisér a filantrop Niko von Glasow (60). „Téměř jistě nevěděla, že je těhotná.“ Na monitoru počítače, přes nějž on-line rozhovor mezi Prahou a Itálií, kde filmař momentálně žije, probíhá, je dobře vidět následek. Nikovy ruce končí v místě, kde má zdravý člověk lokty, a část prstů na nich chybí.

Důvodem přesného časového odhadu matčiny medikace je až zlověstná logika působení thalidomidu, kterou vědci postupně dokázali zmapovat. Dodnes se sice neví, jakým mechanismem chemická sloučenina poškozuje vyvíjející se plod (pravděpodobně „vypíná“ určité geny zodpovědné za růst končetin), zato je zjevný efekt načasování. Pokud těhotná žena zapila jedinou tabletu léku v určitý konkrétní den po početí, následkem bylo zákonité poškození očí, uší, rukou, nohou, mozku nebo vnitřních orgánů dítěte. Užila-li jich víc, postižení se sčítala. Tedy pokud se dítě vůbec narodilo, odborníci odhadují, že pět ze šesti „thalidomidových“ těhotenství skončilo potratem mrtvého plodu.

Německá farmaceutická firma Grünenthal svůj lék patentovala v roce 1954 a už o tři roky později se z něj stal komerční hit. Byla to doba nekomplikovaného nadšení z možností medicíny a po poválečném boomu antibiotik teď sílila poptávka po bezpečných sedativech. Již nějaký čas předepisované barbituráty skrývaly nemalé riziko předávkování a závislosti, zbrusu nový preparát na pultech byl naopak inzerován coby neviňátko – netoxický a nenávykový lék na zklidnění, lepší spánek nebo proti ranní nevolnosti, vhodný i pro těhotné a kojící ženy.

Na západoněmeckém trhu se žhavá novinka, prodávaná od roku 1957 v části spolkových zemí volně bez předpisu, brzy vyšvihla na druhou příčku nejprodávanějších léčiv hned po aspirinu. Užíval ji milion lidí a Grünenthal následně prodal licence na thalidomid do dvacítky evropských a šedesátky zámořských zemí. Trvalo pak do podzimu roku 1961 než sílící zprávy o tragických účincích vyvolaly skandál a výrobce stáhl „léčivo“ z prodeje.

Byla to doba nadšení z možností medicíny a rostla zejména poptávka po sedativech.

Tweetni to

Účet za zázračnou pilulkou klidu se sčítá dodnes, poslední odhady tvrdí, že počet potracených nebo mrtvě narozených dětí může celosvětově dosahovat až čtvrt milionu. Téměř polovina těch, která se narodila živá, se kvůli mnohočetnému postižení nedožila prvních narozenin. A dalších zhruba deset tisíc dětí pak čekal komplikovaný život bez končetin, často též s inkontinencí nebo špatně fungujícím srdcem. Dnes jich stále žije asi polovina, nejvíce v Německu, Británii, Kanadě a Austrálii.

Niko von Glasow měl mezi „thalidomiders“, jak se přeživším obětem neurotoxického léku v angličtině říká, relativně štěstí. Má zdravé nohy a poloviční horní končetiny mu umožňují zvládat běžnou sebeobsluhu. „Můžu dělat téměř všechno, jen si nezavážu tkaničky, řada mých přátel je na tom mnohem hůř,“ vysvětluje. „Nikdy jsem sice neměl známost na jednu noc, ale mám ženu, která mě miluje, což je nejdůležitější,“ dodává se smíchem.

Důvodem šťastného života ovšem není jen mírnější forma postižení, ale také startovní podmínky, které Niko von Glasow měl. „Moje rodina byla milující a navíc bohatá,“ vzpomíná režisér. „Nikdy mi neříkali, že jsem postižený, ale jedinečný, posilovali moje sebevědomí.“ Chodil do progresivní školy v německém Kolíně nad Rýnem, která se už tehdy v šedesátých letech pokoušela o inkluzi, vystudoval filmovou režii, je otcem dospělého syna.

Ale stejně jako u ostatních thalidomiders také v něm během života postupně sílila otázka, na niž skutečnou odpověď získáváme až v posledních letech: jak se to mohlo stát? Proč výrobce ani úřady nedokázali včas zachytit devastující vedlejší účinek léku a tragédii dříve nezastavili? Dodnes oficiální zdůvodnění Grünenthalu, totiž že neštěstí připadá na vrub nedostatečnému vědeckému poznání své doby, která ještě neznala přísné standardy testování léků, a škodám proto nešlo předejít, se ve světle nových poznatků jeví jako nedůvěryhodná pohádka. Příběh thalidomidu je ve skutečnosti mnohem zlověstnější.

Známosti třetí říše

„Jak to mohli vědět?“ Otázka, kterou v roce 2008 položil jistý vědec na pravidelném zasedání spolku přeživších Thalidomide Trust ve Velké Británii, vyvolala v sále nebývalé vzrušení. Vztahovala se ke kopii formuláře, kterou řečník držel v ruce a jež dokládala, že o půl století dříve, v už zmíněném roce 1954, registrovala firma Grünenthal u německého patentového úřadu novou sloučeninu C13H10N2O4 pod názvem thalidomid. Přestože molekula měla podle oficiálního tvrzení vzniknout v laboratořích společnosti jen krátce předtím a absolvovat zatím pouze základní test toxicity na laboratorních potkanech, něco tady nehraje. Dobová patentová žádost obsahuje nebývale podrobný popis účinků thalidomidu na lidskou nervovou soustavu.

Martin Johnson, vysloužilý vojenský pilot, který tehdy britský Thalidomide Trust vedl, už nemohl tuhle záhadu dostat z hlavy. Jak se mohlo stát, že rodinná firma na výrobu mýdla, která se do farmacie pustila jen o necelou dekádu dříve a postrádala ve výzkumném týmu zkušené chemiky, patentuje složitou molekulu, jejíž efekt na lidský organismus předem zná?

„Cítil jsem, že v té otázce je klíč,“ vysvětluje v on-line rozhovoru dnes již penzista Martin Johnson ze svého domu v anglickém Cornwallu. „A pro hledání odpovědi jsem si našel ty nejlepší spolupracovníky.“ Bývalého vojáka tak záhy v investigativním týmu doplní světová kapacita na dějiny německého chemického průmyslu profesor Raymond G. Stokes a specialista na historii patentů Tobias Arndt, jenž pak deset let inkognito bude procházet zažloutlé archivy v několika zemích. A tihle „tři mušketýři“, jak je v předmluvě Johnsonovy knihy The Thalidomide Catastrophe (Thalidomidová katastrofa) v roce 2018 nazvala legenda britské žurnalistiky sir Harold Evans, pak odhalí historické pozadí thalidomidu, které by vydalo na pořádně temnou minisérii na Netflixu.

Podle badatelů se zdá být jisté, že lék, který zmrzačil tisíce lidí po celém světě, vznikl dříve, než Grünenthal tvrdí, pravděpodobně v časech nacistické třetí říše. Hypotéz existuje několik, ta nejdivočejší, podle výzkumníků však velmi reálná, tvrdí, že preparát byl vyvinut během tajného výzkumu paralyzujících nervových plynů, které nacisté testovali na vězních v Osvětimi a Buchenwaldu a plánovali je nasadit ve válce proti Spojencům. V uskutečnění apokalypsy, kterou by bojové látky sarin a tabun přinesly na frontové linie, Hitlerovi zabránil pouze fakt, že neexistovala protilátka, jež by před otravou ochránila jeho vlastní vojáky.

Podle řady indicií se thalidomid jeví jako sloučenina zrozená právě z vývoje těchto protilátek. Kromě jeho chemických vlastností tomu nahrává i personální obsazení příběhu a propletená síť vztahů mezi jeho aktéry, z nichž někdo pravděpodobně převlékl starý recept do nového kabátu léku na nevolnost. Samotní majitelé Grünenthalu, rodina generálního ředitele Hermanna Wirtze, za třetí říše čile spolupracovali s nacistickým režimem a „převzali“ dokonce zkonfiskovanou židovskou kosmetickou továrnu ve Vídni. Hlavním šéfem výzkumu firmy, zodpovědným za vývoj thalidomidu, byl doktor Heinrich Mückter, který za války pracoval v nechvalně proslulém virologickém armádním institutu v Krakově, kde se využívala otrocká práce a preparáty se testovaly na vězních koncentračních táborů. A jeho důvěrný mentor, později též šéf dozorčí rady Grünenthalu, Otto Ambros dostal coby válečný zločinec u norimberského tribunálu osm let za to, že pro Hitlera vedl právě program vývoje nervových plynů. (Jeho kariéru po válce zachránilo naléhání západních kapitánů chemického průmyslu, díky němuž byl coby nepostradatelný specialista předčasně propuštěn.)

„Neumíme přesně dokázat jak, ale thalidomid se s nejvyšší pravděpodobností zrodil z těchto struktur starých známostí z doby nacismu,“ vysvětluje z Anglie Martin Johnson (dodejme, že sám postižení nemá). „Co ale víme jistě je, že akceptace zabíjení, experimentů na lidech a otrocké práce tvořila společný životopis těchto mužů. Vytvořila firemní kulturu, která se pak naplno projevila v letech následujících.“

To slyšíme poprvé

„Pánové, varuji vás… kdybych byl lékař, už bych Contergan nepředepisoval, vidím tam velká rizika,“ prohlásil podle dochovaných dokumentů právě před šedesáti lety zmíněný vedoucí výzkumu Grünenthalu Heinrich Mückter ke svým lidem. Jak se podařilo zjistit týmu bádajících mušketýrů, tehdy uprostřed července roku 1961 měla firma na stole už celkem dva a půl tisíce stížností na vedlejší účinky thalidomidu (Contergan bylo jeho obchodní jméno). Některé dokonce ještě z doby klinických studií, než se lék začal oficiálně prodávat.

Hlášení se týkala hlavně dvou závažných komplikací – poškození periferních nervů v nohou a rukou, které se objevovalo u pacientů užívajících lék pravidelně, například na spaní. A dramatického poškození plodu u těhotných matek, k němuž docházelo už po požití jediné tablety. Tenhle účinek byl odhalen o něco pomaleji, protože lékaři neměli zpočátku jasno, jakému vlivu chybějící končetiny novorozeňat přisoudit. Podle expertů firma ale ničivý potenciál thalidomidu měla na základě dostupných informací umět předvídat.

Ostatně úřady několika prozíravějších zemí, jako byla Francie, Portugalsko nebo Turecko, po prostudování dokumentace odmítly udělit léku místní licenci, protože jeho testování bylo nedostatečné a dílčí studie naznačovaly rizika. Nejslavnější takový případ se odehrál ve Spojených státech, kde pověřená expertka příslušného regulačního úřadu Frances Kelsey dokázala odolat nátlaku distributora a odmítla zklidňující pilulky vpustit do lékáren. V lidnaté zemi s velkým apetitem po zázracích moderní farmacie tím pravděpodobně zachránila desetitisíce životů, za což jí o pár let později prezident J. F. Kennedy odměnil nejvyšším státním vyznamenáním.

Vůbec nejsilnější odmítnutí thalidomidu však přišlo do centrály Grünenthalu od jeho nejbližších sousedů, což podle Martina Johnsona nahrává teorii o nacistickém původu léku. „Východní Němci poslali velmi rezolutní a špičkově odborně zdůvodněné zamítnutí thalidomidu v jakékoli formě,“ vysvětluje badatel. „Vypadá to, že jejich chemici ve sloučenině rozeznali rukopis vývoje nervových plynů a nechtěli s tím mít nic společného.“

Firma Grünenthal ale na vodopád stížností nijak nereagovala. Prodej pilulek nezastavila, nevydala žádné varování. Důvod není tak těžké uhodnout: lék královsky vydělával a vedení společnosti si podle dochovaných účetních záznamů dopřávalo odměny v řádu statisíců marek ročně. Znepokojeným lékařům, kteří byli nejčastějšími stěžovateli, firma mechanicky odepisovala lživým tvrzením, že podobné pochybnosti slyší poprvé a půjde asi o vzácnou alergickou reakci.

Dokonce ani ve zmíněném létě roku 1961, kdy vážné pochybnosti přiznal před svým týmem sám šéf výzkumu, se přístup nezměnil. Podle svědectví začal Grünenthal pouze připravovat nové balení Conterganu s varováním pro těhotné ženy, ale lék se mezitím prodával dál v tom starém. Až v listopadu téhož roku, kdy německý a australský pediatr zveřejnili nezávisle na sobě podezření, že thalidomid způsobuje epidemii postižení u novorozenců, se případu chopila média a firma thalidomid z lékáren stáhla.

Martin Johnson se svými kolegy podrobně prošli statistiky a spočítali, jaké škody odklad způsobil. „Pokud by Grünenthal reagoval na varovné signály zodpovědně, mohl zachránit před poškozením nebo smrtí až devadesát procent obětí,“ shrnuje britský badatel výsledky.

Ďáblovi přímo do zadku

Největší vlna postižení novorozenců tak zasáhla západní porodnice až v roce 1961, v měsících poté, co thalidomid zmizel z prodeje. Mnohé z nich nechali porodníci tiše zemřít v nemocnici, což byla běžná praxe své doby, pokud se dítě narodilo viditelně deformované. Další si zhroucení rodiče odnesli domů, kde pak oběti jedovaté pilulky a jejich rodiny čekal v éře plné předsudků velmi komplikovaný život. Mnoho manželství se rozvedlo, propadlo do bídy nebo alkoholismu, řada dětí skončila v ústavech, čelila týrání nebo sexuálnímu zneužívání.

Život bez končetin ve druhé polovině 20. století nebyl procházka růžovým sadem, část thalidomiders jej ale – zpravidla s podporou milující rodiny – dokázala proměnit v neobyčejně inspirativní cestu. Bezruký hudebník Tony Meléndez se stal globální ikonou poté, co v roce 1985 dojal svou hrou na kytaru nohama papeže Jana Pavla II., Kanaďan Alvin Law je vyhledávaným showmanem a motivačním řečníkem, který dokázal vrátit sebedůvěru zástupům dalších lidí s postižením.

Pro Nika von Glasowa jeho thalidomidový příběh dospěl do bodu zlomu v pětačtyřiceti letech. Do té doby se prý snažil tématu vlastního postižení spíše vyhýbat, ve filmové branži ale vytrvale narážel na předsudky. Nikdo mu nechtěl dát dobře placenou práci, což vyvrcholilo v polovině nulté dekády na schůzce s ředitelem německé veřejnoprávní televize. Ta se právě chystala natáčet hraný film o thalidomidu a Niko se – coby přímá oběť tragédie – ucházel o režii. „Řekl mi, že mě má rád, ale jestli bych o tom raději nechtěl natočit dokument,“ vzpomíná režisér. „Prostě jsem explodoval. Nikdy předtím ani potom jsem na nikoho tak sprostě neřval.“

Když dorazil večer domů, čekalo ho ale další překvapení – jeho žena mu poradila to samé. Slova, která odstartovala jeho vyrovnávání se s vlastním poškozeným tělem, od té doby rád opakuje: „Niko, myslím, že bys měl ten dokument natočit. Je čas podívat se ďáblovi přímo do zadku.“

Výsledkem je NoBody’s Perfect (Žádné tělo není dokonalé), půvabný celovečerní snímek, v němž se dvanáct thalidomiders včetně režiséra samotného rozhodne bojovat se svým studem a nafotí kalendář aktů, z nějž pak vznikne výstava na hlavním náměstí. Mluví tu otevřeně o vztahu ke svým tělům, o hrůze z narození postižených dětí (nikdo nevěděl, zda thalidomid nepoznamená další generace), o zlosti na Grünenthal, o myšlenkách na sebevraždu, a nakonec se přiopijí na společné večeři. Niko von Glasow za svůj dokument dostal v roce 2008 cenu Lola, německou obdobu Oscara.

„Odmala všichni zírali na moje ruce a svléknout se před lidmi byla moje největší hrůza. Tím filmem jsem vytáhl démona na světlo a on nade mnou ztratil svou moc,“ shrnuje režisér, který o pár let později založil nadaci a pomáhá obětem bojového plynu agent orange ve Vietnamu. „Tím nejhorším postižením, které může člověka potkat, je totiž jeho vlastní strach.“

Bez veřejného zájmu

Thalidomiders však v jejich životech netrápily jen obavy z úšklebků okolí, ale také pocit nespravedlnosti. Soud s devítkou manažerů Grünenthalu, obviněných na sklonku šedesátých let z újmy na zdraví a neúmyslného zabití, byl ve své době největším a nejdelším procesem německé historie. Důkazy se shromažďovaly šest let a dokumentace k případu čítala neuvěřitelných 750 000 stran. Kvůli obrovskému zájmu světových médií bylo jednání přesunuto ze soudní síně do jídelny uhelného dolu.

12_TEMA_Profimedia
Největší soudní proces v německé historii skončil podivným rozhodnutím: neexistuje prý veřejný zájem pachatele dál stíhat. • Autor: Profimedia

Jenže tohle hledání spravedlnosti se mělo stát také procesem s tím nejpodivnějším výsledkem. Po necelých třech letech jej k úžasu veřejnosti prokuratura zastavila s nejasným zdůvodněním, že šéfy farmaceutické firmy sice nelze považovat za nevinné, ale neexistuje prý žádný veřejný zájem pokračovat v procesu. Hermann Wirtz a Heinrich Mücker se sedmi jejich spolupracovníky odešli od soudu bez verdiktu a trestu, takže mohli pokračovat ve své práci – kterou, jak ještě uvidíme, byl tou dobou mimo jiné prodej thalidomidu do zemí třetího světa.

Podezření, jak a proč byl soud zastaven, existovalo od počátku, pátrání mušketýrů Martina Johnsona v německých archivech k tomu ale v posledních letech dodává novou porci důkazů. Kromě pozoruhodných detailů poukazujících na střety zájmů, jako například fakt, že hlavní advokát šéfa firmy byl během procesu jmenován ministrem spravedlnosti místní spolkové vlády, z nich vystupuje celkem výmluvný scénář.

Majitelé Grünenthalu, tehdy i dnes jedna z nejbohatších rodin v Německu, vyvolali během procesu jednání se spolkovou vládou, na němž navrhli vyřešit věc založením charitativního fondu pro oběti. Za tohle řešení se písemně přimlouval dokonce spolkový prezident. Síť starých vazeb mezi politiky a byznysmeny zkrátka pracovala a fond odškodnění tak vznikl paralelně se zastavením procesu.

Grünenthal dodnes souvislost mezi oběma událostmi popírá a prohlašuje ji za konspirační teorii, kniha Martina Johnsona ale přináší docela přesvědčivá fakta, svědčící o tom, že proces byl zastaven na politickou objednávku. „Není to konspirační teorie, jsou to důkazy konspirace,“ směje se badatel. „Thalidomidové neštěstí bylo nejhorším zločinem v poválečném Německu, ale nikdo za něj nebyl potrestán, protože vláda hájila zájmy mocných byznysmenů, a ne zájmy obětí.“

Touha po zisku zůstává ve vývoji léků trvalým rizikem.

Tweetni to

Ať tak nebo tak, nově ustavený reparační fond, který se pro postižené měl stát jediným zdrojem satisfakce, skrýval dvě zásadní nevýhody. Bylo v něm zoufale málo peněz, na pokrytí celoživotních výloh všech přeživších jen 150 milionů marek (Grünenthal věnoval 100 milionů marek, zbytek federální vláda). A ta záludnější: přijatá legislativa stanovila podmínku, že rodina, která chce o podporu žádat, se musí do budoucna vzdát práva žalovat Grünenthal v civilním sporu. Většina z tisíců německých obětí na nabídku přistoupila.

12_TEMA_archiv Niko von Glasow
„Vytáhl jsem démona na světlo a on nade mnou ztratil svou moc.“ (Niko von Glasow na své cestě v Asii)

„Jsou to zabijáci, kteří unikli spravedlnosti,“ shrnuje Niko von Glasow převažující mínění mezi podobně postiženými lidmi. S tím, jak thalidomiders přicházeli do středního věku, sílil v nich pocit, že si historickou křivdu nemusejí nechat líbit. Řada se vypracovala do vysokých pozic v byznysu nebo advokacii a jejich zdraví zároveň začalo hlásit, že stáří přijde dřív, než bývá obvyklé. Podle průzkumu z počátku tisíciletí jsou těla obětí thalidomidu vlivem opotřebování starší v průměru o třicet let, takže polovina z nich trpí chronickými bolestmi.

Počátkem nového tisíciletí se tak ve Velké Británii pod taktovkou Martina Johnsona zrodila intenzivní aktivistická kampaň, jejímž cílem bylo odškodnění zásadně navýšit. Trvalo to pár let, ale podařilo se: nejprve ve Velké Británii, pak v Německu a několika dalších zemích. Do reparačních fondů přitekly tentokrát miliardy a lidé jako Niko von Glasow tak dnes pobírají měsíční kompenzaci v průměru mezi sedmi a osmi tisíci eur. Většinu z nákladů ale platí vlády nebo někdejší lokální distributoři léku, podíl hlavního strůjce katastrofy na nápravě zůstává minimální – celosvětově činí příspěvek Grünenthalu méně než tři procenta odškodnění.

Thalidomid po thalidomidu

Může se podobná tragédie v dnešní době či budoucnu zopakovat? Západní uživatelé sociálních sítí mohli v minulém roce snadno podlehnout dojmu, že k tomu nemáme daleko. Memento jménem thalidomid se stalo jedním z hlavních argumentů odmítačů covidových vakcín, testovaných v časech pandemie ve zrychleném režimu. Jak ale vysvětlovaly lékařské autority, přirovnání moc nesedí. V časech prodejů zázračné pilulky na nevolnost neexistovala v západním Německu žádná státní regulace léčiv, zodpovědnost za bezpečnost byla ponechána na výrobcích, kteří měli pouze povinnost medikaci registrovat.

Silnější úřední kontrolu léků prováděly tehdy v padesátých letech hlavně země jako Francie nebo USA, kde už se v minulosti nějaký podobný skandál (menšího rozsahu) stal – a právě ty thalidomid odmítly. Zdá se totiž pravděpodobné, že žádné relevantní testování léku ve skutečnosti neproběhlo, Grünenthal dodnes tvrdí, že dokumentace příslušných studií se ztratila při stěhování.

A byl to právě šok z epidemie postižených novorozeňat, který bezpečí nabídky farmaceutického průmyslu zásadně zlepšil. V letech následujících po katastrofě přijala většina západních zemí novou legislativu s komplexním systémem kontroly a schvalování léčiv, která vyžaduje posouzení toxicity a efektivity ve čtyřech fázích. Světová zdravotnická organizace navrch zřídila agenturu monitorující vedlejší účinky léků, aby se urychlila mezinárodní výměna informací.

infografika tema

Nabídka lékáren je tedy po thalidomidu rozhodně bezpečnější, což ovšem neznamená, že obezřetnost není namístě. Statistiky ukazují, že zhruba tři procenta schválených medikamentů musejí být stažena z trhu, protože předchozí proces testování nezvládl (anebo nechtěl) rizika odhalit. A občas je to docela průšvih – jako například u léků proti revmatu a zánětlivým bolestem Vioxx, který na přelomu tisíciletí způsobil vážné až smrtelné srdeční potíže desítkám tisíc lidí.

Základní napětí ve výrobě léčiv zkrátka vychází z faktu, že farmaceutické korporace jsou soukromé firmy, které potřebují vydělávat a zaplatit investice vložené do vývoje. „Tenhle komerční imperativ je mocný, takže vždycky existuje riziko, že studie nových léčiv budou designovány nebo jejich výsledky interpretovány tak, aby přeháněly přínosy a podceňovaly rizika,“ píše v akademickém on-line magazínu The Conversation australská bioetička Wendy Lipworth.

Ostatně skvělý příklad, jak silný může být tenhle hlad po obchodních příležitostech, představuje druhý život thalidomidu. Kdo by očekával, že po tragédii postižených novorozenců skončí jedovatá pilulka jednou provždy jako pouhý obrázek v učebnicích farmakologie, mýlil by se. Už od poloviny šedesátých let se preparát testuje coby lék na komplikace lepry a firma Grünenthal patentuje nové varianty sloučeniny.

Během sedmdesátých let se thalidomid rozšířil v řadě center léčby lepry v Jižní Americe, a přestože balení nesla varování pro těhotné ženy, v chaotickém prostředí třetího světa, kde lidé nečtou příbalové letáky a často si pilulky vyměňují mezi sebou, to evidentně nestačilo. Přišla druhá vlna tragédie: v Brazílii se narodilo minimálně tisíc dětí bez končetin. Poslední z nich přišlo na svět v roce 2010, sedm let poté, co Světová zdravotnická organizace vydala oficiální prohlášení, že thalidomid nemá v léčbě lepry opodstatnění.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1559

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte