73_jeden den

Vystupuji ze zastávky Českomoravská a dívám se kolem sebe. Možná se takto okukujeme všichni: říkáme si, že v tom nejsme sami a jdeme za stejným cílem. Tak či onak jsme si neřekli ani slovo a jen jsme se naskládali na eskalátoru a se sluchátky v uších jeli vstříc slunečním paprskům červencového léta. Cesta pro valnou většinu z nás končila stejně: očkování.

Pro mě je dnešní cesta první ze dvou. Registroval jsem se 14. června a PIN2 mi přišel tři dny poté. Z možných termínů jsem si vybral 6. července – a ani mi nedošlo, že je státní svátek. Vytiskl jsem si papír s QR kódem a čekal na den, až ho budu moct využít.

Reklama
Reklama

Pomalu postupuji k O2 areně poseté plakáty a šipkami k Národnímu očkovacímu centru. Obešel jsem stadion HC Sparta Praha a objevil se z druhé strany: před místem, kde zvládnou denně naočkovat tisíce lidí – v normálních časech známé jako O2 universum. To, že se pro „boj s virem“ vybralo právě místo, kde fanoušci MMA sledovali zápasy série Oktagon, dává větám o „tečkách za koronavirem“ úplně nový rozměr.

U hlavních dveří stojí dva vojáci kontrolující QR kódy. Pár kroků od nich postávají lidé dívající se kolem sebe. Možná sem přišli brzy, říkám si, ale ačkoli jsem tu také o chvíli dřív (digitální hodinky ukazují 14.30, zarezervovaný jsem na 14.42), zkouším štěstí a jsem vpuštěn dovnitř. Před sebou vidím pět turniketů s dalšími muži v maskáčích. Po naskenování kódu jsem poslán k eskalátoru, který mě zaveze do podzemí.

Připravuji si občanku, kartičku pojištěnce a papír s kódem. Jsem zařazen do krátké fronty v sekci Registrace. Stolečky zde lemují celou zeď místnosti a já si spíše připadám, že si jdu koupit lístek do kina, než že jdu na očkování. Když na mě přijde řada, dostanu registrační kartu, kus tvrdého papíru s volnými místy na data vpichů. Poté se stačilo jen otočit a řídit se šipkami do očkovací haly.

Vstupuji do obřího prostoru. U vchodu mě jeden voják posílá doprava a druhý, stojící na konci řady, říká číslo stolečku, ke kterému přicházím. „Jak se cítíte?“ „Skvěle.“ Paní za stolkem pokračuje s dotazem, jestli jsem se v posledních 14 dnech na něco neočkoval. Odpovídám, že ne. Podávám jí registrační kartu a ona mi na ni lepí datum a kód vakcíny. Pokračuji o dva kroky dál k židli, u které stojí druhá zdravotnice. Posadím se. Vykasám si levý rukáv a ucítím malé štípnutí. „Jděte támhle do čekárny a tam počkejte 15 minut.“

Sedím na jedné z barevných plastových židlí, kolem mě prochází vojáci a mladý kluk s textem „první pomoc“ na zádech vesty. Jindy by si zde mohl člověk koupit jídlo a pití, teď se tu jen čeká. Počítám minuty. Kdybych tady nemusel zastavovat, celé očkování by mi trvalo okolo šesti minut. Cítím lehce levačku, asi jako kdybych si ji namohl v posilovně. Po určeném čase se zvedám a odcházím ven. Před hlavním vchodem pořád postávají lidé a já jdu pomalu na metro.

Mé důvody k očkování jsou trochu sobecké: už nechci vystresovaný běhat po letišti, protože aerolinka respektuje pouze privátní firmy na antigenní testování. Chci zase letět do zahraničí bez toho, abych si 72 hodin předem musel organizovat PCR testy. Chci se co nejdříve vrátit do prezenční výuky. Chci jít za kulturou s tím, že čím dříve budeme moci zahodit roušky, tím lépe. Chci si plánovat příjezdy do Česka, aniž bych si přičítával dobu v karanténě. A je toho mnohem víc. Pokud budeme takto sobečtí všichni, nepomůžeme tím jenom sobě. Pomůžeme tím všem: očkování je totiž asi jediná možnost, jak návratu do normálu docílit. A já jsem tomu o jednu dávku blíž.

Autor studuje anglickou literaturu a tvůrčí psaní na University of Kent v Canterbury.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte