Co přesně se událo a jaké proudy energie se přelévaly v historické chvíli pod baldachýnem v londýnské katedrále Westminsterského opatství 2. června 1953, vědí přesně jenom dva lidé. BBC v tu chvíli přerušila přímý přenos a na televizních obrazovkách se objevil nic neříkající záběr chrámových dveří. Komentátor vážným hlasem popisoval, že se nedaleko oltáře právě v tuto chvíli odvíjí nejdůležitější dějství celého tříhodinového ceremoniálu, vidět ale nebylo prakticky nic. Několik tisíc pozvaných hostů sedělo příliš daleko na to, aby mohli zahlédnout detaily gest mezi skloněným starším mužem a sedící mladou ženou. Vše zůstalo skryto dodnes, i když od tajemné chvíle uběhlo již téměř sedm desetiletí.

Samozřejmě, racionální, moderní lidé umějí popsat naprosto přesně, co se v klíčový okamžik korunovace současné britské královny Alžběty II. odehrálo. Vrcholná chvíle se nazývá „pomazání“ a má svůj řád. S jistotou víme, že arcibiskup z Canterbury uchopil zlatou nádobu ve tvaru orla vyhrazenou pouze pro tyto příležitosti a ukápl z ní něco oleje do lžíce, která také jiné než korunovační uplatnění nemá. Posvátný roztok byl směsí olivového oleje, výtažku ze sezamových zrnek a vůní jasmínu, pomerančových květů, pižma a ambry. Arcibiskup pak smočil do oleje prsty a zlehka vypsal kříž nejdříve na čele sedmadvacetileté panovnice, pak na jejích rukou a nakonec na srdci. „Buď pomazána svatým olejem, jako byli dříve pomazáni králové, kněží i proroci… Jako byl pomazán Šalomoun králem od kněze Sádoka a proroka Nátana, buď pomazána, požehnána a prohlášena Královnou nad lidem, který ti Bůh, tvůj pán, svěřil, abys mu vládla a spravovala jej.“

I v roce 1953 to už bylo celé předpotopní, temné a jaksi z jiného světa. Mladá žena seděla na neforemné středověké stolici chráněna ručně drženým přístřeškem před zraky smrtelníků. Slova pronášená arcibiskupem v klíčový okamžik odkazovala do hlubiny věků, k první korunovaci zaznamenané ve Starém zákoně, jež měla stvrzovat posvátné spojení mezi panovnicí a jejím jediným skutečným „nadřízeným“, tedy Bohem. „Pomazání symbolizuje svatou pečeť Boha, který svěřuje moc panovníkovi, je to setkání a prolnutí posvátného a světského, věčného a dočasného, božského a smrtelného,“ popisuje v knize The Faith of Queen Elizabeth (Víra královny Alžběty) básník a romanopisec Dudley Delffs.

Vyprávět tohle všechno dnes, s vážnou tváří a ve středu Evropy je vlastně obtížné. Politiku, a tedy vládu nad lidskými životy, jsme si zvykli nahlížet jako více či méně chladnokrevnou administraci technokratických manažerů, poháněnou předvolebními průzkumy a strategiemi. Legitimita nejvyšších představitelů se odvíjí od jejich schopnosti uspět ve volbách. Dnes jsou politici usazení na Hradě či ve Strakovce, zítra tam být z vůle lidu nemusí, což je v principu jedině dobře. Představa nehybného vrcholu moci, odvolávajícího se na energii vyzařující z prostoru mimo naše racionální chápání, je pro většinu z nás docela silná káva.

V 21. století v tom nejsme nijak výjimeční. Ve fiktivně-vzdělávacím seriálu The Crown (Koruna), jehož třetí série nedávno ovládla Netflix, sleduje ve zcela vymyšlené scéně výše popsaný korunovační výjev Alžbětin strýc, vévoda z Windsoru, sám bývalý britský panovník, jenž ale kvůli lásce k cizince s neuspořádaným rodinným životem po pár měsících vlády abdikoval. Obklopen před televizorem evropskou a americkou smetánkou ceremoniál na obrazovce cynicky a s nadhledem komentuje, právě ale jenom do chvíle, kdy kamery v rozhodný okamžik královnu opustí. „Proč nic nevidíme?“ volají alkoholem posílení přátelé. „Protože jsme smrtelní,“ odpovídá s vážnou tváří vévoda. „To je ale šílené,“ pronese někdo ze sofistikovaných hostů, když ceremoniál skončí. „Vůbec ne,“ odpovídá vévoda. „Je to naprosto rozumné. Kdo by toužil po pochopitelnosti, když můžeme mít kouzlo.“