Byly, nebyly dvě rodiny. Žily v Baskicku na přelomu tisíciletí a přátelily se spolu v době, kdy na severu Španělského království vybuchovaly bomby teroristické organizace ETA. Tlaková vlna, střepiny z náloží a kulky neodvratně zasáhly do života všech rodičů i jejich dětí. Baskický, španělsky psaný bestseller Fernanda Aramburua byl přeložen do jedenatřiceti jazyků, jen v hispánském kulturním okruhu se ho prodalo přes milion výtisků a HBO podle něj připravuje seriál. Sága pokrývající desítky let je nejen strhující kronikou vlasteneckého blouznění, diktátorských a vražedných praktik teroristické organizace, ale i následného vyrovnávání se s minulostí.
Aramburu, který žije od roku 1985 v Německu, odkud pochází jeho manželka, podle vlastních slov při psaní nemyslel na univerzální zkušenost, přesto mu prý říkali totéž v mnoha zemích. Zjevně se mu tedy podařilo vystihnout obecně srozumitelnou a platnou zkušenost společnosti terorizované zastrašováním i násilím. A také způsoby, jak se s šikanou a ideologickou manipulací vypořádávají jednotlivci zatažení do konfliktu. Ač by se mohlo zdát, že román je zdejšímu kontextu velmi vzdálený, platí to i pro českého čtenáře: s až děsivou průzračností si postupně uvědomuje, jak se zdejší zkušenost s diktaturami podobá té baskické s terorismem.
Blízká zkušenost
Ústřední postavou je Bittori, manželka zavražděného podnikatele Txata, který odmítl zaplatit „revoluční daň“, tedy výpalné, a tím se stal zrádcem. Přestože Txatův otec bojoval proti Frankovi a on sám se považoval za vlasti oddaného Baska, ETA na něj začala pořádat promyšlený hon. Nejdříve se v malém městečku, kde každý zná každého, začaly objevovat jen nenávistné plakáty, nakonec vše skončilo jeho zavražděním. Vdova Bittori se po konečném příměří s ETA vrací do svého domu, odkud se ze strachu po manželově smrti odstěhovala.
Její návrat spoluobčané považují za skandální provokaci a jitření ran. Jak prohlásí její někdejší kamarádka Mirren, dnes zfanatizovaná matka teroristy Joxe Mariho: „Jsme teď oběti obětí.“ Bittori je ovšem pevně rozhodnutá nejen vypátrat, kdo na jejího manžela střílel, ale také dosáhnout pokání Joxe Mariho, který střelce zná a sedí ve vězení. Její snaha připadá všem včetně jejích dětí umanutá a nebezpečná; Bittori to však myslí vážně. A zejména na této dvojici autor vykreslil úskalí snah o překonání minulosti, do níž vtrhlo násilí a smrt.
V postavě rváče Joxe Mariho se naplnila hrůza mnohých baskických rodičů, že jejich potomci padnou do spárů ideologů ETA. Stejně jako mnoho mladých Basků chodil s partou kamarádů do hospody a pak demonstrovat proti španělskému útlaku: „Jdeš tam, zariskuješ, občas tě přetáhnou obuškem… Příjemně tě zašimrá, když si všimneš, že jsi chytil horečku, která všechny rozohňuje a váže je s žárem společného boje.“ Pak ale zapálil autobus, musel se začít skrývat před policií a ETA ho začala pověřovat mnohem zrůdnějšími věcmi. Až po letech ve vězení mu dochází, že byl především zmanipulovanou loutkou. A že kvůli takovým jako on celá ideologická mašinerie terorismu mohla vzniknout a tak dlouho fungovat.
Minulost tohoto hromotluka rozloží nejen kdysi spřátelenou rodinu, ale především jeho blízké: pohřbí zaživa otce tonoucího ve výčitkách, zničí sestřino manželství i literární ambice bratra Gorky. Ten coby homosexuál neodpovídá bigotním představám nacionalistického bojovníka, a přestože jako jeden z mála umí dobře baskicky, je namísto básní a románů donucen psát dětské knihy. Jeho talent se ETA snaží využít k propagandistickým textům a Gorka se vzdá kariéry spisovatele.
Ženy jsou tu naopak vykreslené jako silné osobnosti, neústupné, až surové, zatímco jejich mužské protějšky – které milují spíše mateřskou než mileneckou láskou – jsou často jakoby ve stínu, působí matně i zmateně. Ale když je ženy mají hájit, stávají se z nich bojovnice odhodlanější než teroristé.
City v lomítkách
Na celkem devíti postavách obyčejných lidí, na jejich soukromých životech, hodnotách i názorech, autor stvořil kaleidoskopický obraz společnosti a ukázal to, co popisuje slovy, že „vlast není jen prostor zeměpisný a politický, ale i myšlenkový a emocionální“. Všichni ho sdílejí, ale to neznamená, že ho chápou stejným způsobem. Protichůdnost a protiřečení historie a názorů se odráží i uvnitř jednotlivých postav, což autor zesiluje zajímavým stylovým nápadem, kdy slova a jejich významy dává do lomítek: „Joxian smutně/užasle, vyděšeně/zbaběle couvl.“
Román vykresluje donekonečna se řetězící dopad násilí; když vybuchne, úlomky zasáhnou dobrovolné i nedobrovolné účastníky tragédie. Možná proto zde neustále prší, déšť se snáší na hroby a nad mořem plují hustá mračna. Zároveň se Aramburu nevyhýbá ani dodnes kontroverzním tématům, jako je mučení, kterého se při boji s terorismem dopouštěly španělské demokratické orgány. Přes závažnost a komplikovanost tématu i propletené časové roviny je přitom styl knihy až průzračně srozumitelný: krátké kapitoly nabízejí výjevy ze života jednotlivých postav a čtenář se do této formy rychle vpraví. Sám autor říká, že je často náročnější psát jasně a „povrchně“ než tajemným způsobem. K lehkosti přispívá i trefný černočerný humor, který na mnoha místech vybuchuje stejně nečekaně jako bomby teroristů.
ETA oficiálně od roku 2018 neexistuje. Možná i Aramburuův román přispěl k její definitivní porážce. Dokázal totiž na příběhu viníků i obětí popsat a demaskovat motivy fanatismu. Autor sám prý na vlastní oči viděl, jak se bývalý bojovník ETA a vdova po jedné z obětí objali. Tento obraz v jeho knize není, ale mohl by být jejím pokračováním.
Autorka je spisovatelka.
Fernando Aramburu: Vlast.
Přeložil Vít Kazmar, Akropolis, 648 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
