Znovu letět na Měsíc

Platon řekl, že ti, kdo vyprávějí příběhy, řídí svět. A já chci převyprávět příběh o kapitalismu. O tom, kdo v něm vytváří hodnotu a je skutečně produktivní,“ píše italsko-americká ekonomka Mariana Mazzucato v knize The Value of Everything  (Hodnota všeho) z roku 2018. Projevuje tu nemalé ambice, ale pokud podle ní chceme vyřešit výzvy příštích let, jako jsou klimatická změna či stagnace ekonomik, pak to bez velkých příběhů a cílů nepůjde. A také bez toho, že si přestaneme lhát do kapsy a přiznáme si jednu věc, kterou řada ekonomů neuslyší ráda. V jádru myšlení, jež Mazzucato přineslo světový věhlas, totiž leží argument, že tím, kdo stál u zrodu největších technologických revolucí posledního století, nebyl soukromý sektor, nýbrž stát.

Ať jde o vznik internetu, GPS nebo objevy v oblasti biotechnologií a nanotechnologií, ve všech případech stát poskytl v počátečním vývoji investice a podporu. A čím dříve si tohle znovu uvědomíme, tím lépe. Vzorovým příkladem pro Mazzucato zůstává mise Apollo 11, kdy si americká vláda v šedesátých letech vytyčila za cíl dostat člověka na Měsíc. Za 12 let za to utratila 26 miliard dolarů a tyto investice vedly k technologickému rozvoji v řadě odvětví od elektroniky přes textil až po medicínu.

V právě probíhající pandemii stát rozhoduje o bytí a nebytí firem. Jde o extrémní situaci, nicméně diskuse o vztahu státu a trhu v západním světě akceleruje již několik let a Mazzucato v ní patří k výrazným hlasům. Přitom není typem akademičky, která končí u teorií a kritiky. Naopak, nabízí řadu konkrétních doporučení a nachází s nimi pozornost v nejvyšších patrech politiky. V Británii, kde s manželem, italským režisérem Carlem Cresto-Dinou, a jejich čtyřmi dětmi žije, radila jak konzervativním ministrům, tak labouristické opozici. A nepřímo je přítomná také u nás. Na základě její zprávy navrhla Evropská komise plán pro výzkum a inovace nazvaný Horizont Evropa, ze kterého bude čerpat i Česká republika.

Jako Apple

Když Mazzucato mluví, místy připomíná kulomet a divák či posluchač by si hned mohl (stereotypně) pomyslet, že jde o Italku. Tam se sice narodila, ale její angličtina je stoprocentně americká. Přízvuk – a lásku k plavání – si odnesla z let v New Jersey, kam se s rodinou odstěhovali, když jí bylo pět. Otec-fyzik dostal nabídku učit na Princetonu a na večeři k Mazzucatovým tak chodil i držitel Nobelovy ceny, matematik John Nash.

Dcera se nakonec rozhodla pro ekonomii. Doktorát získala na newyorské univerzitě The New School známé tím, že se tu vyučují různé směry od keynesiánství přes marxismus až po dnes „mainstreamovou“ neoklasickou ekonomii. Možná i proto nelze Mazzucato přiřadit k žádné škole a pokulhává také tradiční pravolevé rozdělení: na jedné straně prosazuje důraz na roli státu, na druhé hledá probyznysové politiky. Typické je pro ni i zdůrazňování, že nejvíc záleží na našich konkrétních volbách. „Osmihodinová pracovní doba nebo víkend se nestaly samy o sobě, tvrdě se o ně bojovalo,“ poukazuje.

Máme věci ve svých rukou, říká s tím, že to platí také pro trhy, jejichž podoba není a nikdy nebyla výsledkem přirozeného vývoje. Jejich fungování je výsledkem interakce státu, soukromého sektoru a občanské společnosti. Její víra v možnost změn i důraz na praktická řešení jsou vítané devízy v rozkolísané situaci po finanční krizi – kdy se nad fungováním ekonomického systému vznáší čím dál víc pochybností a častěji se mluví o negativních efektech globalizace. Firmy místo investic do výzkumu směrují zisky do odkupu vlastních akcií a vyplácení dividend, v řadě západních zemí roste příjmová i majetková nerovnost a vyvolává to otázky ohledně spravedlnosti a férovosti současného nastavení. A právě do této debaty Mazzucato v roce 2013 vstoupila s první knihou The Entrepreneurial State (Podnikatelský stát).

Už tady píše, že je třeba narovnat vztah mezi soukromým a veřejným sektorem a zbavit se zažité teze, že stát je tu jen od toho, aby dohlížel na dodržování pravidel, financoval veřejné služby a zasáhl v okamžiku, kdy trh selže. Naopak, stát má být aktivní hráč. Napnout síly a finance do vybraných oblastí, kde je třeba nacházet nová řešení a inovace. Soukromý sektor to totiž často nedělá. „Soukromé podnikatele vnímáme jako gepardy, zatímco stát jako pomalou želvu. Přitom podnikatelé jsou mnohdy spíš koťátka, která se nejvíc bojí, aby nespadla hodnota akcií jejich firem,“ říká.

Jejím oblíbeným příkladem je i příběh Applu, firmy s největší tržní hodnotou na světě. Když se její ikonický iPhone rozebere na technologie, které z něj dělají „chytrý telefon“, zjistíme, že všechny v prvotní fázi vývoje financoval americký stát. Internet, GPS, dotykový displej – všechny vznikly na základě financování nejrůznějších federálních agentur. „Bez státu by byl váš chytrý telefon hloupý,“ říká často během přednášek.

Nerozporuje, že osoba Steva Jobse byla pro úspěch Applu klíčová. Ale poukazuje na to, že pokud přehlížíme roli státu ve vývoji technologií, které pak Apple inovativně poskládal dohromady, a budeme obdivovat jen individuální kreativitu, nikdy podobný úspěch nezopakujeme. „Pokud chceme mít evropský Apple nebo Google, měli bychom to udělat tak, jak to Amerika opravdu udělala. Ne tak, jak říká, že to udělala,“ vybízí.

Žádný socialismus

Vzít ji vážně však znamená zásadně proměnit přemýšlení v klíčových ekonomických otázkách včetně dluhu. Má-li stát investovat v oblastech, kam se soukromí investoři bojí už proto, že návratnost může přijít až za několik desítek let, pak bude nejspíš potřeba, aby se zadlužil. A neměli bychom ho kamenovat, když se to nepovede, protože selhávají i soukromí investoři. Jak velký deficit je přitom v pořádku? Špatná otázka, oponovala by ekonomka. Víc záleží na tom, kvůli čemu se zadlužíme. Pokud peníze investujeme do oblastí, které povedou k růstu ekonomiky, je dluh v pořádku. Navíc lze ohlídat, zda růst směřuje tam, kam se jako společnosti chceme ubírat.

„Soukromé podnikatele vnímáme jako gepardy, zatímco stát jako pomalou želvu.“

A stát by podle Mazzucato měl chtít, aby se mu část financí vrátila. „Kdyby dostal zpátky jedno procento z úspěchu internetu, do něhož na začátku investoval, o kolik víc bychom měli dnes na investice do zelených technologií?“ ptá se s tím, že firmy by měly vrátit státu část financí ze svého úspěchu, nebo by měly mít povinnost vložit je do dalšího výzkumu. A takový přístup samozřejmě nalézá řadu kritiků.

Někteří Mazzucato vytýkají, že schopnosti státu přeceňuje, pro další kritiky pak její argumenty zavánějí socialismem. To ekonomka odmítá s tím, že jejím cílem je lepší porozumění tomu, jak profit vzniká. „To, co říkám, je probyznysový přístup, žádný socialismus,“ řekla v rozhovoru s Financial Times a ohradila se i vůči tomu, aby její slova byla chápána jako podpora centrálně řízené ekonomiky. V jejím podání nepředstavuje aktivní stát jedno silné ministerstvo, ale škála státních organizací podporujících a propojujících v klíčových oblastech byznys a vědu.

Není divu, že argumenty Mazzucato naopak s nadšením přijímají státní úředníci, kteří nejsou zvyklí, že je někdo označuje za aktivní spolutvůrce ekonomické hodnoty. Podle ekonomky přitom na tyto posty těžko zamíří potřebné talenty, pokud státu přisoudíme roli toho, kdo jen slouží soukromým aktérům. Příběh, který budeme vyprávět, se naplní – a pokud o státu budeme mluvit jako o želvě, pak na úřadech a ministerstvech nikdy nebudou pracovat zmiňovaní gepardi. A právě úřady jsou možná symbolicky i místem, kde Mazzucato dosáhla úspěchu, jehož si nejvíc cení.

Na základě její zprávy si ji v roce 2017 coby poradkyni vybral Carlos Moedas, tehdejší komisař Evropské komise pro vědu, výzkum a inovace. Pod jejím dozorem vznikl program Horizont Evropa ve výši 100 miliard eur, který se soustředí na plnění konkrétních misí v pěti oblastech: důsledky klimatických změn, čisté oceány, zdravé potraviny a půda, výzkum rakoviny, chytrá a uhlíkově neutrální města. Evropský parlament ho loni schválil. „Je to ta nejdůležitější věc, jakou jsem kdy napsala. Radila jsem politikům, ale když parlament schválí něco, co jsem napsala, je to fantastické. To jsem vždycky chtěla: přinášet změny,“ popsala časopisu Wired svoji nejnovější misi.

Příští týden: Tomáš lindner o PANKÁDŽI MIŠROVI