Deník je tajemství. Kdo si ho píše, vymýšlí často důmyslné skrýše, aby na něj nikdo nepřišel. Je to intimní zpověď, rozmluva se sebou samým, zachycení chvil, myšlenek, které nemohou být vysloveny. Vše, co se do deníku napíše, je svaté, nikdo nemá právo to rozebírat, rozporovat; tohle je můj pohled a basta!
Některé deníky ale vstoupí do dějin a stanou se součástí lidské paměti. Čteme záznamy vojáků, státníků, podvodníků, literátů, filmařů… Pomáhají nám chápat události, lidské motivy, démony i inspirace. Mezi deníky, které u nás vyšly knižně, zaujímá důležité místo literární pozůstalost Pavla Juráčka (1935–1989), legendárního režiséra a scenáristy nové vlny šedesátých let. Výjimečná je už svým rozsahem: záznamy si dělal od dětských let, takže dnes plní několik svazků nakladatelství Torst.
Vidíme v nich rozervaného tvůrce a intelektuála – a i když jsou často nesnesitelně detailní a ufňukané, jsou zároveň podmanivé a provokující. Jeho svědectví se stalo jedním z fundamentů našeho literárního dědictví. Juráček si vystavěl pomník, stal se tak trochu předobrazem, jak má správný umělec-intelektuál vypadat. A do tohoto kánonu nečekaně přichází Juráčkova bývalá žena Daňa Horáková (1947) se svou knihou O Pavlovi. Její vydání působí, jako když někdo tleskne ve chvíli, kdy se napínavý film blíží do finále.
Vyleká vás a způsobí zmatek. Co se to děje? Ukazuje totiž jiného Pavla Juráčka. Nesnesitelného, násilného, sobeckého… Doslova ho před námi svléká. Kniha je tak otevřená…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
