V létě 2002 do Prahy dorazila tisíciletá povodeň. Než se přivalila, chodívali jsme se zvědavě dívat z Libeňského mostu, hypnotizovali stoupající hladinu Vltavy a přáli si, aby se voda z břehů nevylila. Nechtěli jsme uvěřit, že by se něco neblahého mohlo stát v bezpečné zemi s nízkou kriminalitou, která neválčí ani každoročně nepřibíjí okenice před příchodem hurikánů. Úzkost jsme tehdy popírali do té míry, že jsme nestačili vyklidit sklepy, ordinace ani cenné archivy.
Píše se rok 2020 a mnohé je jinak. Procitáme z iluze technologické všemohoucnosti, zjišťujeme, že jsme smrtelní a nezařídíme všechno. Zároveň užasle obdivujeme, jak Češi omezením vlastní svobody prokazují solidaritu se starší, nejzranitelnější generací. Nemyslím si, že motivem je pouze strach, respektování vládního nařízení, snaha rozložit racionálně infekci v čase. Mezigenerační solidarita leží v základech civilizace. Rodiče neodloží a neobětují své malé děti kvůli své kariéře, riziku zchudnutí nebo proto, aby zachránili svůj vztah. Podobně dospělé děti neopouštějí své stárnoucí rodiče, přestože péče o ně může omezovat a také v setkáních s nimi ožívají dávné křivdy a nezpracované zlosti z časů, kdy ony rodiče potřebovaly.
Koronavirová opatření otevírají dávné scénáře našeho nevědomí. Je potěšující vidět, že jim nepropadáme a úvahy o aktivní pomoci starší generaci převládají nad hlasy, že smrt starších je tak či onak nevyhnutelná. Karanténa je aktem solidarity a přitakání společenské dohodě, ve které se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
