Nad ulicí, v níž se tísní tři řady stánků s ovocem a zeleninou, masem či smaženými pochutinami ze sladkého těsta, visí spletence drátů. Špinavá zem se leskne nedávným deštěm, ruchem tržiště kličkují chlapci na kolech, muži na motorkách i auta. Řetězce palestinských vlajek a fotografie Jásira Arafata mě upozorňují, že vcházím do uprchlického tábora Šatíla.
Šatíla byla postavena v roce 1949 pro tři tisíce lidí. V roce 1982 se tu odehrála jedna z nejkrvavějších kapitol libanonské občanské války – izraelští vojáci zablokovali východy z tábora a nechali libanonské křesťanské milice, aby během dvou nocí nerušeně a v tichosti zabily stovky až tisíce Palestinců. Dnes na ploše jednoho kilometru čtverečního žije dvaadvacet tisíc lidí, potrubím proudí voda slaná jak moře, několik hodin denně vypadává elektřina. Dlužno dodat, že kohoutkové pitné vody a čtyřiadvaceti hodin elektřiny denně se nedostává celému Libanonu. Díry zakousnuté do betonově šedých zdí několikapatrových domů jsou zakryté dekami. Fungují tu malé obchody, bistra i řeznictví. Muži pokuřují z vodní dýmky a sledují fotbal mezi holými zdmi čajovny, stísněnými ulicemi běhají děti toužící po prostoru.
V Šatíle před sedmnácti lety otevřelo Centrum pro děti a mládež, nezisková organizace poskytující uprchlickým dětem prostor pro volnočasové aktivity, hostel pro turisty. A to s úmyslem vyvrátit mýty o nebezpečnosti místa a přiblížit zájemcům všednodenní realitu jednoho z největších uprchlických táborů v Libanonu. Cizinci…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
