Asi pět minut chůze od místa, kde bydlím, a přímo nad srázem ke korytu řeky Niger se nachází „státní olympijský bazén“. Je součástí areálu vybudovaného koncem šedesátých let, kdy čerstvě nezávislé africké státy ještě podobné veřejné vymoženosti zajišťovaly. Od té doby se místo prakticky nezměnilo, takže vždy, když se tam vydám, je to jako cesta zpět v čase – zejména s ohledem na dnešní značnou omšelost celého komplexu. Za vstupní branou z ulice je nutné nejprve projít rozlehlým a zcela pustým prostranstvím. Kluci z širokého okolí tam chodí hrát naboso nebo v pantoflích na hřiště nakreslené do písku fotbal a brzy zrána také cvičit kung-fu. Toto čínské bojové umění se zde poslední dobou značně rozmáhá. Pak přijde zašlé zamřížované okénko, za nímž občas někdo vybírá vstupné, následují smrduté šatny a rozbité sprchy a konečně venkovní padesátka, jejíchž šest drah dávno neodpovídá normám pro pořádání plaveckých závodů, pro něž byl bazén původně koncipován.
Zpod tribuny, které dominuje výrazný a odevšad viditelný nápis „Je zakázáno chcát do vody!“ (sic), mě už zdraví asi padesátiletý vrchní plavčík Hassan. Jeho širokánský úsměv nechává vyniknout omezenému počtu zubů, mezi kterými věčně trčí dřívko povzbuzující lékořice. Hassan pochází z rybářské rodiny, a naučil se tudíž plavat v útlém věku, což jej už jako teenagera kvalifikovalo pro práci státem placeného plavčíka. Druhou kategorií Nigeřanů-plavců tvoří vedle rybářů příslušníci armády, policie a veškerých pořádkových nebo…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
